The yellow world

Něco mezi vzpomínkami a self-help knihou aneb Jak jsem se naučil být šťastný, když jsem ležel v nemocnici s rakovinou. Jak mě ovlivnili lidé, které jsem tam potkal, a náhodné věty, které jsem zaslechl a zapamatoval jsem si. Co jsem si z toho odnesl a jak to využívám v životě „tam venku“. Přijde mi to sympatičtější než všemožné happiness projekty a cesty kolem světa, kde znuděná (většinou) ženská dělá psí kusy, jen aby našla štěstí. Tři hvězdičky, protože bych uvítala víc příběhů a méně seznamů. Jedna hvězdička navíc, protože i já mám své žluté.

-------
Řeknu teď o žlutých trochu víc. Představ si, že jsi na letišti, na letišti v cizím městě. Let má zpoždění - dvě nebo tři hodiny. Jsi v tomhle městě sám z ničeho nic se dáš s někým do řeči (mužem nebo ženou). Ze začátku to může vypadat jako triviální konverzace, ale postupně si začneš uvědomovat, že mezi vámi něco je; nemyslím lásku nebo sex, myslím ten pocit, že jsi potkal někoho (neznámého), s kým můžeš sdílet ty nejintimnější věci, kdo ti rozumí a poradí ti jiným a zvláštním způsobem.
Letadlo je připraveno ke startu, vaše cesty se rozdělí (v nejlepším případě si vyměníte e-mailové adresy nebo telefonní čísla) a už se neuvidíte. Možná si napíšete, možná si pošlete zprávu, možná se už opravdu nikdy neuvidíte.
...
Teď se určitě ptáš: je žlutý někdo neznámý, kdo mi rozumí? Ne tak docela. Žlutý může být kamarád, který se jednoho dne stane žlutým. Nemusí to být neznámusídlení musí to být někdo neobyčejný, kdo dokáže že se i ty cítíš být někým zvláštním. Nejdůležitější je, že žlutý nepotřebuje telefonní hovory, nepotřebuje léta přátelství, nepotřebuje se s tebou často vídat (jednou jedinkrát může stačit, aby se někdo stal žlutým). Možná, mezi tou spoustou lidí, které nevídáš moc často a které už nepovažuješ za přátele, protože nemáš čas se s nimi sejít, možná je mezi nimi mnoho žlutých.