Efter solen

Čtyři povídky, které podle anotace spojuje to, že všichni postavy se vědomě či nevědomě podílejí na zániku tohoto světa. Zkrátka jsou to současné povídky, kdy postavy žijí ve velmi těsném sepjetí s kulisami našeho světa.

TL;DR ➡️ Zvláštní povídky, zvláštní postavy, vykročení z komfortní zóny. Nadchla mě povídka „Rachel, Nevada“, naopak o povídce „Bad Mexican Dog“ furt nevím, co si myslet.

Z povídkové sbírky Post Solis jsem taková nějaká rozpačitá. A to na dvou rovinách. Zaprvé, toto bylo opravdu čtení mimo moji komfortní zónu, nebo jinak, prostě ty postavy byly hrozně zvláštní, rozhodně bychom nebyli kamarádi, vůbec jsem často nerozuměla jejich pohnutkám nebo proč se chovají, jak se chovají. To ale rozhodně není důvod k nižšímu hodnocení, naopak, nakouknout mimo svou bublinu je za mě jedním z poslání literatury.

Zadruhé, ty povídky. Některé byly lepší, některé horší. Fakt hodně se mi líbila povídka „Rachel, Nevada“ – přečtěte si to někdo, hrozně si o tom potřebuju s někým popovídat. Ta byla fakt skvělá, tu jsem si užívala. První povídka „Alvin“ byla taková docela normální, průměrná – přímočarý děj, úplně jsem nechápala, proč se postavy chovají, jak se chovají, ale nebylo to nic zas tak výstředního, a nadchla mě teda ta pointa.

Naopak zbylé dvě povídky byly za mě dost zmatené. „Já, Rory a Aurora“ zajímavě pracovala s iluzí a i když jsem se místy ztrácela, pořád jsem chápala, co se tím autor asi snaží říct nebo aspoň co se tam děje. Ale „Bad Mexican Dog“? Co jsem to četla? Vůbec nechápu, vlastně se mi to dost hnusilo, bylo to až moc wtf, nevím. Možná to byl záměr? Nevím.

Celkově to bylo dobře napsané, to ne že ne. Určitě mi to něco dalo, na chvíli jsem si obula boty úplně jiných lidí, se kterými bych se asi vůbec do řeči nedala. Bylo to hodně výstřední, hodně expresivní, bylo to jiné.