User Profile

Příběh (nejen) ze slovinského Mariboru, vzdáleně připomínající bedekr = knižní cestovní turistický průvodce. Líčení města očima mouchy propletené s nástinem slovinských dějin 20. století.

TL;DR ➡️ Skvělá práce s pravdou a fikcí. A taky hra s mušími slovy. Vcelku lehké čtení, příjemná kniha, ze které šlo ale vytřískat víc.

Asi jsem to špatně pochopila – myslela jsem, že to bude vyprávět moucha, to by bylo super, ale místo toho se vypravěčka jen snaží dívat na Maribor očima mouchy. Taky dobrý. Bavily mě narážky na mouchy a bzučení a všechny ty fráze spojené s mouchami. Naopak mi vadilo několikrát použité slovo „enigmaticky“ – jako jednou dobrý, ale podruhé už to bilo do očí, ale to je detail. No nic, to jen tak ke slovům.

Na knize se mi líbilo, že jsem nevěděla, co je pravda a co lež/fikce. A asi to ani vědět nechci, nemám v plánu si to zjišťovat, to je podle mě kouzlo té knihy. Autorka si takto hezky pohrála se symbolikou tématu, kterého se dotýká, tj. dezinformací. (Nebojte, co se světových událostí týče, tam se tu pravdu snažím dohledávat.)

Bylo to vlastně docela hezké a lehké čtení, hodně i díky formálnímu stylu = hodně krátké kapitoly, časté střídání „zazoomování“, témat, příběhových rovin. Takže hezké, zajímavé, ale zároveň si myslím, že z těch much šlo vytřískat víc.

Čtyři povídky, které podle anotace spojuje to, že všichni postavy se vědomě či nevědomě podílejí na zániku tohoto světa. Zkrátka jsou to současné povídky, kdy postavy žijí ve velmi těsném sepjetí s kulisami našeho světa.

TL;DR ➡️ Zvláštní povídky, zvláštní postavy, vykročení z komfortní zóny. Nadchla mě povídka „Rachel, Nevada“, naopak o povídce „Bad Mexican Dog“ furt nevím, co si myslet.

Z povídkové sbírky Post Solis jsem taková nějaká rozpačitá. A to na dvou rovinách. Zaprvé, toto bylo opravdu čtení mimo moji komfortní zónu, nebo jinak, prostě ty postavy byly hrozně zvláštní, rozhodně bychom nebyli kamarádi, vůbec jsem často nerozuměla jejich pohnutkám nebo proč se chovají, jak se chovají. To ale rozhodně není důvod k nižšímu hodnocení, naopak, nakouknout mimo svou bublinu je za mě jedním z poslání literatury.

Zadruhé, ty povídky. Některé byly lepší, některé horší. Fakt hodně se mi líbila povídka „Rachel, Nevada“ – přečtěte si to někdo, hrozně si o tom potřebuju s někým popovídat. Ta byla fakt skvělá, tu jsem si užívala. První povídka „Alvin“ byla taková docela normální, průměrná – přímočarý děj, úplně jsem nechápala, proč se postavy chovají, jak se chovají, ale nebylo to nic zas tak výstředního, a nadchla mě teda ta pointa.

Naopak zbylé dvě povídky byly za mě dost zmatené. „Já, Rory a Aurora“ zajímavě pracovala s iluzí a i když jsem se místy ztrácela, pořád jsem chápala, co se tím autor asi snaží říct nebo aspoň co se tam děje. Ale „Bad Mexican Dog“? Co jsem to četla? Vůbec nechápu, vlastně se mi to dost hnusilo, bylo to až moc wtf, nevím. Možná to byl záměr? Nevím.

Celkově to bylo dobře napsané, to ne že ne. Určitě mi to něco dalo, na chvíli jsem si obula boty úplně jiných lidí, se kterými bych se asi vůbec do řeči nedala. Bylo to hodně výstřední, hodně expresivní, bylo to jiné.

Historie jedné rodiny na břehu norského fjordu, vyprávěný Signe, která si vzala prapravnuka Ales.

TL;DR ➡️ Zase jedna skvělá knížka. Jiná, experimentální, tichá. Autor dělá na papíře fakt divy. Určitě se k ní v budoucnu ještě vrátím.

Toto byl opravdu čtenářský zážitek! Kniha je ve všech směrech experimentální a v podstatě minimalistická. S interpunkčními tečkami autor šetří, některé věty se táhnou i desítky stran. Kupodivu jsem si na to rychle zvykla, krásně to plynulo. Právě i skrz ty věty si autor moc pěkně hraje s rytmem a tempem (byť jsem se v jedné recenzi dočetla, že český překlad je v tomto směru oproti originálu ochuzen).

No ale ještě víc autor experimentuje s časem. A to mě teda hrozně fascinovalo – v jednu chvíli na jednom místě se odehrává hned několik časových rovin.

Je to velmi tichá, niterná kniha. Smutná, ale zároveň ve čtenáři nezanechá smutek. Mnohovrstevnatá – věřím, že mi toho spoustu uniklo, budu si to muset přečíst znovu a znovu a znovu.

Útlá knížka prezentována jako „napůl cestopis, napůl esej“, já bych ji nazvala zkrátka a dobře uměleckou reportáží. Zkoumá historii, ale především současnost atolu Bikini, kde Američani v 60. letech testovali atomové bomby.

TL;DR ➡️ Neotřelá, originálně pojatá reportáž. Moc jsem si to užila. Četlo se to jedna báseň a člověk se nenásilně dozví spoustu zajímavých skutečností.

Toto mě bavilo moc. Připomíná mi to trochu Poslední sirénu. Jak jsme se vznášeli je ale o něco víc non-fiction, která se čte ale vyloženě jako beletrie.

A toto prolínání žánrů jsem si právě užívala moc. Du-forma? Why not, moje oblíbená literární hracicka. Když ne du-forma, tak je to v plurálu ich-formy (wir-forma?). Často je to velmi lyrické. Úplně jsem to hltala.

Většinu času se čtenář potápí v moři spolu s autory, velmi nenásilně mezi tím dávkují informace a fakta. Je to přitom ale angažovaná próza, není to objektivní historická výpověď.

A to grafické zpracování, to je taky krása. Na začátku najdete hned dvě mapy, kde je teda drobná chybička v souřadnicích, ale to neva.