User Profile

Vánoční příběh odehrávající se v osmdesátých letech v Irsku. Sledujeme dospělého muže, Billa Furlonga, v období ekonomické krize, který není bohatý, ale ani chudý. Jeho vcelku zaopatřený a spokojený život ale vidíme v kontrastu s děvčaty žijícími v klášteře, které takové štěstí nemají.

tl;dr ➡️ Moc jsem si užívala specifický narativní styl, bylo to něco jiného. Doufala jsem, že se v knize dozvím víc o novodobých dějinách Jihoafrické republiky, ale střípky o apartheidu, segregaci, nerovnosti, diskriminaci vycházejí na povrch jen občas.

Krátká knížka, novela, která svou atmosférou, tematikou a snad i stylem připomíná romány Charlese Dickense. Sociálně znevýhodněnými v tomto příběhu jsou dívky v místním klášteře, které tam žijí, protože otěhotněly jako mladé. Příběh tematizuje především solidaritu, laskavost, pohostinnost, ale na druhé straně i pohodlnost nebo snad alibismus.

Konec byl předvídatelný. Jakože od chvíle, co se poprvé dozvídáme o klášteře, může být čtenáři jasné, jak to skončí. To ale nutně nevadí, protože zajímavé je tu sledovat, jak se Furlong pere sám se sebou a s okolnostmi.

Občas se mi to četlo trochu hůř, protože věty, myšlenky, popisy byly často docela rozvláčné a musela jsem se proto často vracet, abych se v textu našla. Celkově ale autorka moc hezky vykresluje atmosféru příběhu a bylo to příjemné čtení. Navíc velmi oceňuji, jak se jí velmi nenápadně podařilo předat historické skutečnosti, které jsou potom moc dobře dovysvětleny v českém doslovu.

Slib je příběh o jedné bělošské rodině, odehrávající se mezi lety 1985 a 2018 v Jihoafrické republice. Provází jej slib, podle kterého má jejich černošská služka dostat domek, ve kterém bydlí. Na pozadí příběhu vidíme vývoj vztahu černochů a bělochů v Jižní Africe.

tl;dr ➡️ Moc jsem si užívala specifický narativní styl, bylo to něco jiného. Doufala jsem, že se v knize dozvím víc o novodobých dějinách Jihoafrické republiky, ale střípky o apartheidu, segregaci, nerovnosti, diskriminaci vycházejí na povrch jen občas.

Damon Galgut si vybral všudypřítomného vypravěče, kterého jsem si představovala jako takovou mouchu, která tu se zastaví u jedné postavy, tamhle ji zaujme jiná, a třetí dokonce vletí do ucha a čte jí myšlenky. Velmi často, ale velmi umně se tak střídají pohledy, a to i v rámci odstavce nebo dokonce věty, navíc se mění i ich forma, er forma a občas se objeví i du forma. Trvalo mi, než jsem si na tento styl zvykla, ale potom to bylo to, co mě u knihy tak drželo a bavilo. V druhé půlce knihy už autor toto “skákání” využívá méně, což mě ve výsledky dokonce mrzelo!

Příběh je vlastně velmi jednoduchý, kniha má zajímavou kompozici, kdy sledujeme vlastně pohřby v jedné rodině. Není to přitom těžké čtení, autor o nich dokáže psát odlehčeně. Samotný příběh ale není nějaký hrozně objevný, bez toho originálního narativního stylu by to byla vlastně dost nevýrazná, všední kniha.

Rozhodovala jsem se mezi 4 a 5 hvězdičkami, protože mě to sice celou dobu bavilo, moc výtek jsem neměla (hlavně tu, že by se mi tam líbilo víc dobových reálií), ale zas to nebyla taková bomba jako třeba Babylon. Nakonec mě přesvědčil konec, který byl velmi přirozený, bez kýče, bez klišé, dokonce uzavíral věci a témata, o kterých jsem neměla ani tušení, že jsou (ještě) otevřené.

Určitě doporučuju, ale jen tomu, kdo má chuť hrát si spolu s vypravěčem.

Kniha vypráví životní příběh Kim Čijong, jedné průměrné ženy v Jižní Koreji. Zabývá se ne/rovností mužů a žen, která je v něčem specifická pro zemi, v níž se odehrává, ale velká část je vlastně univerzální zkušeností žen.

tl;dr ➡️ Hodně se mi to líbilo. Příběh Kim Čijong je podle mě vlastně jen formou, jak předat ostatním informace o postavení žen v (jihokorejské) společnosti. Čtenář je tak vlastně jen pozorovatelem Kim Čijong; mně to vyhovovalo, ale nebude to asi pro každého.

Celou dobu jsem se rozhodovala, jestli je to na čtyři, nebo pět hvězdiček. Opravdu jsem si čtení užívala, bavilo mě to, těšila jsem se, až budu zase číst (což se nedalo říct o Intermezzu, které Kim Čijong vystřídala). Nebylo to ale zas až tak dobrý jako Idiot, kterého jsem četla předtím, a trochu mě zklamal konec.

Opravdu je to naučná kniha převlečená do kabátku beletrie. To se mi líbilo, přišlo mi to jako dobrý způsob, jak předat informace. Autorka do textu přirozeně vnáší i různá čísla, statistiky, hodně vysvětluje. Čtenář tak má možnost dozvědět se hodně věcí i o samotné Jižní Koreji.

To ale znamená, že čtenář úplně neprožívá ten příběh spolu s hlavní hrdinkou. Je to hodně popisné, takový fiktivní životopis, kde tu a tam přijde nějaká scéna, kde se třeba i mluví. Jen první kapitola je taková, že člověka opravdu vtáhne – doufala jsem, že bude pokračovat v poslední kapitole, ale bohužel ne. Zároveň si ale myslím, že konec, který autorka zvolila, vlastně dává váhu zkušenosti Kim Čijong.

Takže moc fajn. Fakt bych doporučila. Zejména otcům, partnerům, synům a bratrům ve vašem životě, kteří pořád nechápou, o čem mluvíme, když poukazujeme na nerovnosti mezi muži a ženami.