Reviews and Comments

Prvotina nobelistky Olgy Tokarczuk se odehrává v 17. století ve Francii, v době, kdy hugenoti prchají z Francie na sever do Nizozemí. Hrdinové této knihy ale míří na jih, aby našli Knihu.

TL;DR ➡️ Zajímavá, něčím jiná kniha. Zároveň hezky plyne a pořádně se táhne. Moc dobrá kniha, i když mě nenadchla nějak hrozně moc.

Moje první kniha od Olgy Tokarczuk. Nejsem vyloženě nadšená, ale líbila se mi moc a určitě chci zkusit další. Co konkrétně se mi na knize líbilo?

Že celou dobu působí tak hrozně bazálně – a pak přijde konec. Symbolicky a kompozičně silný konec. Že to hezky odsýpalo, i když se to vlastně pořád hrozně táhlo. Že tam je spousta tajemství, která prostě autorka čtenáři neprozradí – což mě ze začátku docela frustrovalo, ale potom se to stalo tím motorem, který mě nutil číst dál. Že to bylo zas něco jiného, než člověk běžně čte.

Víc mě bavil proces čtení než samotný příběh. Bavilo mě sledovat, co tam s těmi postavami autorka dělá. I když to pro mě není jedna z top knih letošního roku, pořád je to moc dobrá kniha.

Rozhovory s českými spisovatelkami o tom, jak píšou, kde píšou, jak se jim daří kloubit psaní s výdělečným zaměstnáním a případně rodinou.

TL;DR ➡️ To, co říkaly dotázané spisovatelky, super. Otázky ale byly trochu moc předpojaté…

Zajímalo mě, jak spisovatelky píšou a jak se jim to daří kombinovat s životem v tom nejširším slova smyslu. To jsem taky od knihy dostala. Bylo to moc zajímavé čtení, překvapovalo mě, jak moc jsou dotazované upřímné a otevřené. Dozvěděla jsem se o spisovatelství věci, které bych se bez této knihy nedozvěděla.

Ale. Za mě moc tazatelka nezvládla svou roli tazatelky. Od knihy rozhovorů bych čekala neutrální, nezatížený přístup. Tady do toho ale tazatelka šla s nějakým svým názorem, postojem, který v otázkách často podsouvala i dotazovaným. Některé přitakávaly, jiné se vymezovaly, oboje je přitom samozřejmě v pořádku. Vadil mi ale ten přístup, jakási agenda.

Já přitom jsem feministka. Stejně jsem ale nedočetla ani předmluvu a doslov, protože to bylo pořád to stejné dokola a nic mi to nepřinášelo… To gro knihy je určitě ve výpovědích vybraných spisovatelek.

Příběh vlaštovky Glorie, která táhne v zimě z jihu na sever, kde se její život protne s životem řidiče dodávky.

TL;DR ➡️ Skvělá povídka. Silný, smutný příběh. Nevím, jestli úplně pro malé děti.

Na Kouzelnou šunku jsem navázala další krátkou četbou. Jedná se taky o povídku, taky velmi dobře vystavěnou, snad ještě líp. Je to přesně ta povídka, po jejímž dočtení budete sedět s otevřenou pusou.

Glorie je přesně takový ten smutný příběh, který je ale příjemně smutný. Něco jako Wenjack, kterého taky vydal Baobab. Nakladatelství říká, že to je pro děti od devíti let, ale já nevím tyjo, ve výsledku je to docela drsný příběh. Zase ale nemůžeme před dětmi předstírat, že svět je růžový.

Glorii všem moc doporučuji. Je to skvělá povídka, ve které se zdánlivě nic moc neděje, ale pak se to stane a všechno vám dojde. Je to silný příběh, který ve mně zůstal.

Humoristická povídka situovaná do pražských Holešovic, ve které dojde k jednomu nevídanému zázraku.

TL;DR ➡️ Dobře napsaná humoristická povídka, která ve mně ale nezanechala nějaký velký otisk.

Tohle je knížečka, kterou jsem si chtěla přečíst už roky! Poprvé jsem ji viděla v Třebíči v Levných knihách, kdysi v zimě 2016/2017. Tehdy jsme spolu s mým manželem začínali chodit, do Třebíče jsme jeli na výlet, ale byla hrozná zima a schovali jsme se kamkoli. Kouzelná šunka nás zaujala, ten název i ilustrace jsou prostě vtipný. Nevím, proč jsme to tehdy nekoupili, mohlo to stát pár desítek korun. Předpokládám, že jsme neměli peníze – holt, středoškolští studenti. Od té doby jsme se tuto knihu ale snažili někde najít, až jsem ji jednou dostala na Vánoce, manžel ji vystopoval na Knihobotu.

Potom mi tu ale doma dlouho ležela. V srpnu jsem ji začala číst, protože předtím jsem měla rozečtenou Bílou Vodu, ale asi na straně čtyřista jsem ji konečně odložila. Chtěla jsem tak něco, co přečtu raz dva.

Kouzelná šunka je dobrá humoristická povídka. Dobře vystavěná. Možná malinko předvídatelná, ale s několika nečekanými okamžiky. Nabízí všechno, co by humoristická povídka měla mít. Zároveň mě ale nějak extra nenadchla.

Patnáctiletý Craig je přehlcený ze všech povinností, které ho dusí. To vyústí až v depresi a hospitalizaci na psychiatrickém oddělení newyorské nemocnice.

TL;DR ➡️ Film byl lepší. Líbilo se mi ale opravdové vylíčení deprese a toho, co k ní vedlo.

Toto mě zklamalo. Četlo se to dobře, ne že ne. Ale bylo to tak hrozně banální! Přitom je to předloha jednoho z mých oblíbených filmů (It's Kind of A Funny Story). Mimochodem, proč se to v češtině jmenuje tak zvláštně? No nic.

Já sama mám hodně zkušeností s psychickými nemocemi, a tak ráda čtu, jak je prožívají ostatní. Letos jsem četla například ještě Pod skleněným zvonem a musím zas říct, že tato kniha šla víc do hloubky co se týče popisu deprese a toho, jak se do toho hlavní postava dostala. To oceňuju. Ten popis byl často dost syrový, bylo to místy možná zbytečně sprosté.

Takže má to své kvality. Ale bohužel celkově nic moc. Nevím, možná jsem měla příliš vysoká očekávání kvůli tomu filmu. Bylo to jiné než ten film. Postavy byly jiné, jejich chování bylo jiné. Zatímco ve filmu mi vždycky byly sympatické, tady mi dělalo problém s nimi trávit čas.

Příběh jedné italské rodiny, jedné matky v 50. letech minulého století. Žena, pisatelka deníku, se musí vyrovnat s tím, že její děti dospívají, a najít samu sebe.

TL;DR ➡️ Skvělý jazyk, skvělá témata, dokonale vylíčené. Není co dodat, doporučuju!

Tato kniha mě nadchla. Bylo to opravdu moc krásně napsané. Jen ten samotný jazyk – to byla opravdu radost číst. Deníkové zápisy skutečně působí jako deníkové zápisy, což oceňuji a za což tleskám (v srpnu jsem se snažila číst Bílou vodu a tam mě naopak hrozně rozčilovalo, že deníkové zápisy vůbec nebyly deníkové!).

Kromě formy mě ale nadchl i obsah. Hrozně mě zajímalo, jak vlastně rodič vnímá, když děti dospívají a osamostatňují se. Ale i to jádrové téma, totiž role ženy ne ani tak ve společnosti, ale v rodině, bylo tak poutavé a pocity tak skvěle vylíčené! Jen je smutné, že to je pořád aktuální, byť doufám, že stále méně a méně. Naší domácnosti se to naštěstí netýká.

Hodně mi to dalo. Člověk měl o čem přemýšlet.

Druhý díl tzv. řečovické trilogie navazuje tam, kde skončilo Do tmy, ale vypravěč sleduje jiné postavy. Mírně detektivní zápletka je prodchnutá každodenním životem, i mystickými bažinami.

TL;DR ➡️ Lepší než první díl, pořád horší než můj milovaný Vypravěč. Skvělá práce s atmosférou a kompozicí. Ale ty stereotypy, ta klišé…

První díl se mi četl ztěžka, Ke dnu bylo o poznání příjemnější čtení. Nevím úplně, čím to bylo, je taky dost možný, že mnou nebo mým aktuálním rozpoložením a situací.

Kladně hodnotím to, co ve všech knihách Anny Bolavé – sugestivní líčení atmosféry, až bolavé a bolestivé popisy, neortodoxní postavy. Konkrétně v této knize mě navíc zaujalo, jak snadno a přirozeně autorka proplouvá mezi příběhy jednotlivých postav, jak do sebe zapadají.

Co ale naopak srazilo hodnocení, to jsou stereotypy a klišé. Kromě těch neortodoxních hlavních postav se tu pohybuje řada vedlejších postav, které jsou ale vlastně jen takové karikatury. To mě opravdu mrzelo, to třeba ve Vypravěči není vůbec. Hodně to celé knize ubírá.

Anotace říká: Ani deník, ani vzpomínky, ani obrázky ze života. Drásavá elegie o ztrátě města, domu, pokoje; babičky, s níž člověk sdílí tvář. Román dosud nenarozených dětí a už narozených dětí a první zpovědi a tetování na ruce. Příběh malé holčičky, která se bojí, i když už to je dávno žena.

TL;DR ➡️ Jemná, intimní kniha s krásným jazykem. Je zrcadlem pro myšlenky a prožívání vlastní. Já nevím, fakt moc hezká kniha.

Kdysi ještě na střední jsem od Jany Šrámkové četla Hruškadóttir a teď jsem četla Byt a byla jsem překvapená, že mi mnohem víc sedla její část, než část Jana Němce. A tak jsem se pustila do její poslední knihy pro dospělé – Zázemí.

Bylo to moc příjemné čtení, velmi osobní, autentické, až meditativní. Víc než jako kniha o babičce mi to připadalo jako kniha o dospívání, stávání se dospělou, cítění (a nebo ne) se dospěle, vyrovnávání se se změnami. V tomto kontextu mě taky zaujala zkušenost mateřství.

Bylo to fakt krásný. Krásný jazyk a jemné, upřímné vyprávění.

Hlavně ta kniha přišla ve správnou chvíli. Rok po vysoké se konečně cítím trochu dospělejší, ale otázku dospívání, změn a případných dětí stále řeším. Zázemí mi pomohlo na tato témata nahlédnout čerstvě.

Majitel baru „Úvěr odcestoval“ požádá jednoho ze štamgastů, jistého Prasklýho Skleničku, ať zaznamená příběhy jeho baru, jeho návštěvníků. Sledujeme tak životní příběh nejen Skleničky, ale dalších obyvatel Republiky Kongu, ať už v domovině nebo ve Francii.

TL;DR ➡️ Kniha zajímavá jak obsahově, tak stylisticky – přičemž ten styl mě asi bavil víc než nutně ten obsah. Tematicky mě hodně zaujal africký pohled na křesťanství.

Prasklýho Skleničku mi doporučili v nakladatelství Dauphin na @kniznilazne, já totiž ráda čtu africkou literaturu a snažím se přečíst z každé země (nejen Afriky, ale celého světa) knihu od alespoň jednoho autora. Tentokrát jsem tedy zavítala do Republiky Kongo – země asi čtyřikrát větší než je Česká republika, ale jen s šesti miliony obyvatel.

Kniha je to velmi čtivá. Stylisticky je to něco mezi Holka se sílícím hlasem a To je Ales – je to taková jedna dlouhá věta, bez odstavců, bez velkých písmen na začátku kapitol. Je to takový proud slov, jaký bychom čekali od hospodského vyprávění – a přesně takové to má být. Má to trochu vibe Forresta Gumpa a jméno Prasklej Sklenička mi furt připomínalo Stana Silničku. 😀

Ačkoli se to čte jedna báseň, nečekejte nějaké hrozně snadné čtení. Text je to literárně opravdu propracovaný. Autor používá spoustu odkazů na jiná literární díla – a jsem si jistá, že jsem nepostřehla ani polovinu. Často opakuje, používá výčty, což já osobně mám moc ráda.

A i tematicky to bylo zajímavý. Kniha podává univerzální výpověď o životě v tomto světě, o alkoholismu, o vztazích, ale nejvíc mě zaujalo takové asi trochu vedlejší téma, a tím je křesťanství z pohledu Afričanů. Proč by Bůh do Afriky posílal bílé misionáře? Jaktože v Bibli nejsou černoši? Prosím pěkně, Konžané jsou přitom ze 75 % křesťané, z toho asi polovina katolíci. Trochu mi ty myšlenky připomínali kimbanguismus, což je křesťanská sekta založená ve vedlejším Kongu roku 1921, jeho zakladatel, jistý Kimbangu, je prý vtěleným Duchem svatým a tvrdí, že Ježíš byl černý. O tom se ale kniha nezmiňuje, o tom jsem se jenom dočetla na Wikipedii.

Proč hodnotím jen čtyřmi hvězdičkami, když zním docela nadšeně? Příběhy mi přišly vzájemně docela podobný, pořád na jedno brdo. A taky to bylo celý takový nějaký vulgární, na mě asi až moc, a tak jsem si to neužila asi tolik, jak bych mohla.

Nacházíme se v 60. letech 20. století, kdy Chanie Wenjack a spousta dalších indiánských dětí je odebrána svým rodičům a umístěna do internátního školy na převýchovu. V útlé knížce Wenjack sledujeme stejnojmenného hrdinu na jeho útěku.

TL;DR ➡️ Silný příběh, jaký jsem už dlouho nečetla, přitom tak úsporný, jen na šedesáti stranách! Unikátní a nádherný narativní styl. Naléhavý, drásavý příběh.

Na knihu jsem narazila úplně náhodou v @knihovna_praha a jsem tomu moc ráda. Je to kniha sice velmi krátká a minimalistická, ale o to víc silná, naléhavá, je to příběh intimní, útulný, komorní, ale zároveň hrozně tíživý a smutný. Kdyby to byl film, asi bych ho probrečela (ale zároveň si myslím, že ve filmové podobě by to ztratilo kouzlo).

Síla této knihy totiž spočívá v originálním vypravěči, který zároveň určuje kompozici. Mě to hrozně pohltilo. Wenjack totiž vypráví jen část svého příběhu, prolíná se jím pohled manitou, což pro mě bylo prostě wow, tak krátká kniha a tak velký otisk zachovala. Manitou popisují Chanieho cestu vlastně až objektivně, bez emocí, ale to je právě to, co ve čtenáři vzbuzuje velké, drásavé emoce.

Já nevím, co víc říct. Skvělá kniha. Na těch šedesát stran si určitě čas najděte.

Lyrická sbírka próz pohybující se mezi Banátem a domovy nejen v České republice. Vzpomínky na život, ale i pronikání do české komunity v rumunském Banátu.

TL;DR ➡️ Moc se mi líbila ta práce s časovými rovinami a navíc až básnická práce s jazykem. Byla to hezká knížka, ale nějak neumím říct, proč nebyla na pět hvězd.

Pálenku jsem měla kdysi doma, ještě na střední. Pamatuju si, že jsem přečetla pár stran a odložila ji. Letos jsem ji ale dostala od manžela k narozeninám, a tak jsem jí dala ještě šanci. Musím naznat, že jsem asi do knihy dorostla.

Hořava umí geniálně zachystit nějaký pocit, nějakou skutečnost. Například pocity někoho, kdo se rozhodl žít v zahraničí. Ještě geniálněji se mu daří propojovat banátské prožívání s prožíváním v minulosti – vždycky má v textu odrazový můstek z doby, kdy žil v Banátu, a nějakým záhadným způsobem se přirozeně vrací do svého dětství, do svého mládí. Toto velmi oceňuji.

To nemá nic moc společného s literárními kvalitami, ale taky se mi líbilo, jak moc brněnské to vlastně bylo! Jako rodilý Brňák, který dočasně přesídlil do Prahy, jsem Brno v textu krásně poznávala.

Formálně, stylisticky to bylo takové hodně lyrické, rytmické, až básnické. Celkově to působilo tak melancholicky, zádumčivě – minimálně tento pocit z Pálenky ve mě zůstal dva týdny po dočtení. Nečekejte děj, čekejte spíš pocity.

Jediné prozaické dílo básnířky Sylvie Plath je autobiografický román, který sleduje čerstvě dospělou Esther na její cestě do a z deprese.

TL;DR ➡️ Autentická výpověď o cestě depresí, která skvěle zachycuje drobné nuance toho, kdy deprese přichází. Naopak odchod deprese bych si ráda přečetla trochu rozvinutější.

Dlouho jsem čtení odkládala, protože sama se s depresemi a úzkostmi léčím a zrovna jsem měla trochu horší období, ale nakonec jsem zjistila, že se není čeho bát. I přes těžké téma to je kniha vlastně lehká, autorka se dokázala na pro ni velmi osobní téma podívat s nadhledem, s odstupem, věcně.

Četlo se to velmi dobře, během pár dní jsem měla přečteno. Velmi pozitivně mě překvapilo, jak se autorce podařilo v první části knihy nastínit začínající depresi jinak v běžném životě dospívající holky. Zajímalo by mě, jestli to dokázali postřehnout i čtenáři, kteří sami s depresemi zkušenost nemají.

Naopak mě zklamalo, že když přijde ta hlavní depresivní epizoda, tak nějak nechává čtenáře tápat, je to docela zčistajasna. Zároveň mě mrzí, že jsem se nemohla podívat víc do hlavy hlavní postavy. Ačkoli kniha působí velmi opravdově, přišlo mi, že to všechno sledujeme spíš zvenku.

Příběh (nejen) ze slovinského Mariboru, vzdáleně připomínající bedekr = knižní cestovní turistický průvodce. Líčení města očima mouchy propletené s nástinem slovinských dějin 20. století.

TL;DR ➡️ Skvělá práce s pravdou a fikcí. A taky hra s mušími slovy. Vcelku lehké čtení, příjemná kniha, ze které šlo ale vytřískat víc.

Asi jsem to špatně pochopila – myslela jsem, že to bude vyprávět moucha, to by bylo super, ale místo toho se vypravěčka jen snaží dívat na Maribor očima mouchy. Taky dobrý. Bavily mě narážky na mouchy a bzučení a všechny ty fráze spojené s mouchami. Naopak mi vadilo několikrát použité slovo „enigmaticky“ – jako jednou dobrý, ale podruhé už to bilo do očí, ale to je detail. No nic, to jen tak ke slovům.

Na knize se mi líbilo, že jsem nevěděla, co je pravda a co lež/fikce. A asi to ani vědět nechci, nemám v plánu si to zjišťovat, to je podle mě kouzlo té knihy. Autorka si takto hezky pohrála se symbolikou tématu, kterého se dotýká, tj. dezinformací. (Nebojte, co se světových událostí týče, tam se tu pravdu snažím dohledávat.)

Bylo to vlastně docela hezké a lehké čtení, hodně i díky formálnímu stylu = hodně krátké kapitoly, časté střídání „zazoomování“, témat, příběhových rovin. Takže hezké, zajímavé, ale zároveň si myslím, že z těch much šlo vytřískat víc.

Čtyři povídky, které podle anotace spojuje to, že všichni postavy se vědomě či nevědomě podílejí na zániku tohoto světa. Zkrátka jsou to současné povídky, kdy postavy žijí ve velmi těsném sepjetí s kulisami našeho světa.

TL;DR ➡️ Zvláštní povídky, zvláštní postavy, vykročení z komfortní zóny. Nadchla mě povídka „Rachel, Nevada“, naopak o povídce „Bad Mexican Dog“ furt nevím, co si myslet.

Z povídkové sbírky Post Solis jsem taková nějaká rozpačitá. A to na dvou rovinách. Zaprvé, toto bylo opravdu čtení mimo moji komfortní zónu, nebo jinak, prostě ty postavy byly hrozně zvláštní, rozhodně bychom nebyli kamarádi, vůbec jsem často nerozuměla jejich pohnutkám nebo proč se chovají, jak se chovají. To ale rozhodně není důvod k nižšímu hodnocení, naopak, nakouknout mimo svou bublinu je za mě jedním z poslání literatury.

Zadruhé, ty povídky. Některé byly lepší, některé horší. Fakt hodně se mi líbila povídka „Rachel, Nevada“ – přečtěte si to někdo, hrozně si o tom potřebuju s někým popovídat. Ta byla fakt skvělá, tu jsem si užívala. První povídka „Alvin“ byla taková docela normální, průměrná – přímočarý děj, úplně jsem nechápala, proč se postavy chovají, jak se chovají, ale nebylo to nic zas tak výstředního, a nadchla mě teda ta pointa.

Naopak zbylé dvě povídky byly za mě dost zmatené. „Já, Rory a Aurora“ zajímavě pracovala s iluzí a i když jsem se místy ztrácela, pořád jsem chápala, co se tím autor asi snaží říct nebo aspoň co se tam děje. Ale „Bad Mexican Dog“? Co jsem to četla? Vůbec nechápu, vlastně se mi to dost hnusilo, bylo to až moc wtf, nevím. Možná to byl záměr? Nevím.

Celkově to bylo dobře napsané, to ne že ne. Určitě mi to něco dalo, na chvíli jsem si obula boty úplně jiných lidí, se kterými bych se asi vůbec do řeči nedala. Bylo to hodně výstřední, hodně expresivní, bylo to jiné.