Reviews and Comments

Vánoční příběh odehrávající se v osmdesátých letech v Irsku. Sledujeme dospělého muže, Billa Furlonga, v období ekonomické krize, který není bohatý, ale ani chudý. Jeho vcelku zaopatřený a spokojený život ale vidíme v kontrastu s děvčaty žijícími v klášteře, které takové štěstí nemají.

tl;dr ➡️ Moc jsem si užívala specifický narativní styl, bylo to něco jiného. Doufala jsem, že se v knize dozvím víc o novodobých dějinách Jihoafrické republiky, ale střípky o apartheidu, segregaci, nerovnosti, diskriminaci vycházejí na povrch jen občas.

Krátká knížka, novela, která svou atmosférou, tematikou a snad i stylem připomíná romány Charlese Dickense. Sociálně znevýhodněnými v tomto příběhu jsou dívky v místním klášteře, které tam žijí, protože otěhotněly jako mladé. Příběh tematizuje především solidaritu, laskavost, pohostinnost, ale na druhé straně i pohodlnost nebo snad alibismus.

Konec byl předvídatelný. Jakože od chvíle, co se poprvé dozvídáme o klášteře, může být čtenáři jasné, jak to skončí. To ale nutně nevadí, protože zajímavé je tu sledovat, jak se Furlong pere sám se sebou a s okolnostmi.

Občas se mi to četlo trochu hůř, protože věty, myšlenky, popisy byly často docela rozvláčné a musela jsem se proto často vracet, abych se v textu našla. Celkově ale autorka moc hezky vykresluje atmosféru příběhu a bylo to příjemné čtení. Navíc velmi oceňuji, jak se jí velmi nenápadně podařilo předat historické skutečnosti, které jsou potom moc dobře dovysvětleny v českém doslovu.

Slib je příběh o jedné bělošské rodině, odehrávající se mezi lety 1985 a 2018 v Jihoafrické republice. Provází jej slib, podle kterého má jejich černošská služka dostat domek, ve kterém bydlí. Na pozadí příběhu vidíme vývoj vztahu černochů a bělochů v Jižní Africe.

tl;dr ➡️ Moc jsem si užívala specifický narativní styl, bylo to něco jiného. Doufala jsem, že se v knize dozvím víc o novodobých dějinách Jihoafrické republiky, ale střípky o apartheidu, segregaci, nerovnosti, diskriminaci vycházejí na povrch jen občas.

Damon Galgut si vybral všudypřítomného vypravěče, kterého jsem si představovala jako takovou mouchu, která tu se zastaví u jedné postavy, tamhle ji zaujme jiná, a třetí dokonce vletí do ucha a čte jí myšlenky. Velmi často, ale velmi umně se tak střídají pohledy, a to i v rámci odstavce nebo dokonce věty, navíc se mění i ich forma, er forma a občas se objeví i du forma. Trvalo mi, než jsem si na tento styl zvykla, ale potom to bylo to, co mě u knihy tak drželo a bavilo. V druhé půlce knihy už autor toto “skákání” využívá méně, což mě ve výsledky dokonce mrzelo!

Příběh je vlastně velmi jednoduchý, kniha má zajímavou kompozici, kdy sledujeme vlastně pohřby v jedné rodině. Není to přitom těžké čtení, autor o nich dokáže psát odlehčeně. Samotný příběh ale není nějaký hrozně objevný, bez toho originálního narativního stylu by to byla vlastně dost nevýrazná, všední kniha.

Rozhodovala jsem se mezi 4 a 5 hvězdičkami, protože mě to sice celou dobu bavilo, moc výtek jsem neměla (hlavně tu, že by se mi tam líbilo víc dobových reálií), ale zas to nebyla taková bomba jako třeba Babylon. Nakonec mě přesvědčil konec, který byl velmi přirozený, bez kýče, bez klišé, dokonce uzavíral věci a témata, o kterých jsem neměla ani tušení, že jsou (ještě) otevřené.

Určitě doporučuju, ale jen tomu, kdo má chuť hrát si spolu s vypravěčem.

Kniha vypráví životní příběh Kim Čijong, jedné průměrné ženy v Jižní Koreji. Zabývá se ne/rovností mužů a žen, která je v něčem specifická pro zemi, v níž se odehrává, ale velká část je vlastně univerzální zkušeností žen.

tl;dr ➡️ Hodně se mi to líbilo. Příběh Kim Čijong je podle mě vlastně jen formou, jak předat ostatním informace o postavení žen v (jihokorejské) společnosti. Čtenář je tak vlastně jen pozorovatelem Kim Čijong; mně to vyhovovalo, ale nebude to asi pro každého.

Celou dobu jsem se rozhodovala, jestli je to na čtyři, nebo pět hvězdiček. Opravdu jsem si čtení užívala, bavilo mě to, těšila jsem se, až budu zase číst (což se nedalo říct o Intermezzu, které Kim Čijong vystřídala). Nebylo to ale zas až tak dobrý jako Idiot, kterého jsem četla předtím, a trochu mě zklamal konec.

Opravdu je to naučná kniha převlečená do kabátku beletrie. To se mi líbilo, přišlo mi to jako dobrý způsob, jak předat informace. Autorka do textu přirozeně vnáší i různá čísla, statistiky, hodně vysvětluje. Čtenář tak má možnost dozvědět se hodně věcí i o samotné Jižní Koreji.

To ale znamená, že čtenář úplně neprožívá ten příběh spolu s hlavní hrdinkou. Je to hodně popisné, takový fiktivní životopis, kde tu a tam přijde nějaká scéna, kde se třeba i mluví. Jen první kapitola je taková, že člověka opravdu vtáhne – doufala jsem, že bude pokračovat v poslední kapitole, ale bohužel ne. Zároveň si ale myslím, že konec, který autorka zvolila, vlastně dává váhu zkušenosti Kim Čijong.

Takže moc fajn. Fakt bych doporučila. Zejména otcům, partnerům, synům a bratrům ve vašem životě, kteří pořád nechápou, o čem mluvíme, když poukazujeme na nerovnosti mezi muži a ženami.

Toto měla být moje první Sally Rooney. Skončila jsem v polovině třetí kapitoly, tj. asi na straně 65, a prostě dál už jsem nemohla. Pocit utrpení jsem totiž měla hned od začátku.

Jsou tam hrooozně dlouhé odstavce. Bez nějaké struktury, jsou to takové proudy myšlenek asi jako při automatickém psaní. Takže čtení je velmi náročné. Naopak na nějaké "mikroúrovni" je jazyk hrozně jednoduchý, strohý, což nutně nevadí, ale v češtině pak jde obtížně poznat, kdo co zrovna dělá a říká, jak je to v přítomném čase (např. "Ivan popojde k lednici, o niž se opírá, a políbí ji na ústa." – Kdo se o tu lednici opírá? Ivan? Jak může popojít k lednici, o kterou je opřený? Takže se o lednici opírá ona?). Takové věci jsou tam často a je to dost matoucí. Navíc ve větách často chybí sloveso, což chápu, že je jakože umělecký záměr, ale všeho moc škodí…

A pak už tu mám jen pár drobných výtek. V prvé řadě, Koubek je spíš české příjmení než slovenské, to mě dost bilo do očí (na Slovensku je 64 mužů a 68 žen, v Česku je 1546 mužů a 1594 žen; sk.wikipedia.org/wiki/Koubek_(priezvisko) ). Jasně, to, že jich je na Slovensku jen malinko neznamená, že to nemůže být slovenské příjmení, ale prostě mi to z nějakého důvodu vadilo. A pak – sex na kolik, pět stran? Kdo to má číst? Jak ten text ani není pořádně strukturovaný, tak jsem to nemohla ani přeskočit, protože mě to fakt nebavilo číst.

Ostatně to celé mě nebavilo číst. Proto jsem se rozhodla, že to nedočtu.

Jeden rok v životě prvačky na Harvardu. Nic víc, nic míň.

tl;dr ➡️ Příběh Selin je vyprávěný formou takových útržků v životě, nic moc se tam neděje, děj plyne, jak plyne čas. Protože hlavní postava mi byla velmi sympatická, tak mi to vůbec nevadilo a užívala jsem si její myšlenkové pochody.

Na tuto knížku jsem narazila v knize Nažluto. Juniper vzpomíná, že právě přes tuto knížku se s Athenou skamarádily. Mně zaujal tamní popis knihy, a tak jsem se do ní pustila!

A byla jsem fakt nadšená. Selin je 18letá studentka, hodně jsem se s ní ztotožňovala, byť jsem skoro o 10 let starší a dávno dostudovaná. Je přímá, cynická, hodně přemýšlivá, docela pasivní, trochu ztracená. Pokud vám nesedne Selin, knížka se vám asi líbit nebude.

První část se odehrává na Harvardu. Selin popisuje svoje předměty (je tam lingvistika!) a hlavně svá přátelství, jedno trochu podivné, s Ivanem, které je ústřední pro její příběh. Druhá část se potom odehrává o prázdninách v Evropě. Musím říct, že mi trvalo přepnout, naladit se na nové prostředí. Není to jen fyzické prostředí, ale je tam i méně Ivana, přitom mi přišlo, že o něm Selin naopak víc přemýšlí. Když jsem si ale zvykla, tak už to zas jelo samo.

Vadila mi jedna věc, a to je začátek druhé části. Autorka mohla lépe vysvětlit, proč letěl Ivan stejným letadlem, to mi přišlo docela random, byť chápu ten účel. Toto mi trochu zkazilo ten prostředek knížky, ale stejně to nepřevážilo ke čtyřem hvězdičkám.

Konec šel tak do ztracena, vlastně mi to přišlo přirozené. Byla jsem spokojená i s tím, v jakém stavu skončilo jejich přátelství. Určitě se ke knížce ještě v budoucnu vrátím.

Dějištěm knihy je restaurace / kavárna The Hills, tak trochu nóbl podnik v Oslu. Hlavní postavou a vypravěčem je potom místní číšník, který sleduje životy a rozhovory u stolů, které obsluhuje.

tl;dr ➡️ Tohle bylo fakt hrozný. Velké zklamání. Dala bych i míň hvězdiček, ale stylisticky to přece jenom bylo napsáno dobře, místy to bylo vtipné a občas i napínavé. Nic se tam ale neděje. Nikam to nevede.

Tato kniha mě zaujala na Eat & Read večeru pořádaném v září minulého roku Skandinávským domem. Tam mě zaujal jazyk, styl, a toho byla opravdu kniha plná, přesně takového, jaký jsem slyšela v ukázce. Ale to bylo asi tak všechno, co v knize bylo.

Tam se fakt nic nedělo. Myslela jsem, že když dočtu až do konce, tak tam bude nějaké rozuzlení, něco, co všechno spojí dohromady a vytane z toho nějaký příběh, nějaká dějová linka. Ale nic. Fakt vůbec nic. Vlastně vůbec nechápu, jak a proč to skončilo.

50 % je ale pořád docela dobré hodnocení na to, jak tu o tom píšu. Pravda ale je, že stylisticky to bylo dobré. Zejména povedená byla scéna, kdy si číšník přivře ruku do šuplíku – ta byla tak brilantně popsaná, že mě to bolelo taky. Takže proto 2.5 hvězdičky. Znovu bych to ale nečetla a ani bych to nikomu nedoporučila.

Kniha o vyrovnání se ztrátou a hledání smyslu života. Vůbec není tak detektivní, jak se z anotace zdá (což mě potěšilo). O čem to je? Kateřina nachází při procházce se psem mrtvého orla. Zatímco policie hledá viníka, ona se snaží najít smysl svého života. Už nějakou dobu žije ve své rodné vesnici, ale myslí na návrat do města…

tl;dr ➡️ Jsem nadšená! Chybějící uvozovky mi kupodivu nevadily. Všechno to krásně plynulo, pořád jsem chtěla číst dál a dál. Hlavní postava je uvěřitelná, jen napětí v jedné scéně mohlo být napnutější.

A teď dlouze. Fakt jsem nadšená. Přechodné období jsem si koupila minulý rok na Světu knihy a pořád jsem to odkládala kvůli chybějícím uvozovkám u přímé řeči. Kupodivu jsem si na to ale rychle zvykla a nakonec mi to v této knize přijde funkční.

Kniha má podobný vibe jako Drak na polní cestě, který se mi ale nelíbil a bylo to pro mě velkým zklamáním. Tady autorka také tematizuje život na vesnici, odchod mladých lidí do města, ale podařilo se jí to napsat velmi čtivě. Ústřední vztah, byť také vykazuje podobné rysy, tady není na sílu, ale přirozený. Kromě toho tematizuje také ochranu přírody, ale i věci jako smrt.

Měla bych jen jednu výtku, a to scénu s autem na louce. Nebudu říkat víc, abych nic neprozradila, ale myslím si, že to Kateřinou otřáslo víc, než bylo z textu v této scéně patrné.

Naopak mě v pozitivním slova smyslu zaujal konec, a to svou částečnou otevřeností. Taky víc neprozradím. Ale nemusíte se bát, policie je svém pátrání úspěšná.

Lukáš je prvotina Libora Všetuly, která sleduje dospívajícího Lukáše. Konfrontuje ho s novým pohledem na víru a Boha, zatímco čelí problémům svého věku.

Libora znám osobně a byl pro mě důležitou osobou na mé vlastní cestě víry. Proto hned, jak jsem se o knize dozvěděla, věděla jsem, že si ji chci přečíst. Zároveň jsem se ale při čtení snažila být přeci jen objektivní a trochu kritická. Nakonec hodnotím 3.5 hvězdičkami (70 % je dobrý, ne?), asi taky proto, že předtím jsem četla Nažluto, který dostalo 4 hvězdičky.

Na prvotinu to myslím vůbec nebylo špatné, přičemž čím dál člověk v příběhu je, tím je text lepší. Co se povedlo? Dobré popisné části. Fakt, ty jsou napsané výborně. Dialogy za branou jsou taky super, postavy tam mluví tak, že z nich čtenář skutečně cítí klid a bezpečí tak jako Lukáš. Akorát všichni mluvili dost stejně, nešlo by mezi nimi rozeznat, což ale mohl být záměr. Příběh se nikde nezadrhával, všechno hezky plynulo. Hodně mě bavily odkazy na biblické verše, ale někdy to bylo trochu na sílu.

Proč tedy jen 3.5 hvězdičky? Dialogy v "civilu" naopak drhly, působily trochu strojeně a byly až moc spisovné (minimálně puberťáci tak asi nemluví). Na začátku mi vadily příliš krátké kapitoly, takže se čtenář tolik nezačte. Dál už jsou kapitoly adekvátní délky. Často Libor opakuje věci, které už byly řečeny, což mi přijde zbytečné (ale taky musím říct, že jsem to přečetla ve dvou dnech, možná kdybych to četla delší dobu, tak to ocením).

Největší výtkou je za mě ale kompozice / konstrukce celého příběhu. Přemýšlela jsem a nenašla jsem vlastně žádnou pořádnou zápletku. Příběh plyne, Lukáš se potkává s novozákonními postavami (tento koncept mi připomněl knihu Buď kde jsi, kde se hlavní postava setkává s pouštními otci, akorát to mi vůbec nešlo číst), ale nevidíme, kam vlastně příběh směřuje, není tam žádná gradace, Lukáš nepřekonává žádné překážky (možná jen myšlenkové). Na druhou stranu text působí tak, jak má – předává myšlenky o víře, o zpovědi, o smrti... Možná i cesta je cíl?

Nažluto jsem objevila po dočtení Babylonu, taktéž od Rebeccy Kuang, ze kterého jsem byla nadšená. Tato kniha není oproti předchozím autorčiným dílům fantasy, a tak jsem byla zvědavá, jak se s tím popere.

A můj verdikt zní, že se s tím poprala vcelku dobře. Za mě je teda Nažluto slabší než Babylon a moje hodnocení dost v průběhu četby kolísalo, ale celkově hodnotím velmi kladně.

Nažluto je o spisovatelce, která vezme rukopis své mrtvé kamarádky (taky spisovatelky, ale mnohem úspěšnější), upraví ho a vydá ho pod svým jménem. Celá knížka se potom zabývá vlastně tím, jak se s celým procesem a přijetím knihy popasuje.

Moc dobře se to četlo. Nikde to nezadrhávalo, nic nebylo navíc, jazyk byl čtivý. Nejslabší mi přišel začátek, a to jazykově, takže si nejsem jistá, jestli to není vlivem překladu (ich forma se mi tam zdála dost neobratná, ale s přibývajícími stránkami se to zlepšilo anebo jsem si zvykla). Prostředek byl naopak fakt super, tomu bych dala klidně 5/5, bylo to napínavé, vlastně i uvěřitelné, do poslední chvíle jsem nevěděla, kam autorka směřuje a jak to skončí. No a to se dostáváme ke konci, který byl za mě zase horší, ale tentokrát příběhově. Konec mě prostě zklamal. Přišlo mi, že to tak trochu shodí celý ten děj, ale možná je to jen mnou, nevím.

Zajímavé na této knize je, že hlavní postava není úplně nejvíc sympatická. Ve všech příručkách a návodech byste přitom našli, že hlavní postava prostě musí být super, aby o ní chtěl čtenář číst. Mně ale Juniper zajímala právě proto, že byla taková reálná. Ve spoustě jejích insecurities se poznávám. A jak příběh plynul, vlastně jsem ji pak i měla ráda.