Reviews and Comments

Příběh (nejen) ze slovinského Mariboru, vzdáleně připomínající bedekr = knižní cestovní turistický průvodce. Líčení města očima mouchy propletené s nástinem slovinských dějin 20. století.

TL;DR ➡️ Skvělá práce s pravdou a fikcí. A taky hra s mušími slovy. Vcelku lehké čtení, příjemná kniha, ze které šlo ale vytřískat víc.

Asi jsem to špatně pochopila – myslela jsem, že to bude vyprávět moucha, to by bylo super, ale místo toho se vypravěčka jen snaží dívat na Maribor očima mouchy. Taky dobrý. Bavily mě narážky na mouchy a bzučení a všechny ty fráze spojené s mouchami. Naopak mi vadilo několikrát použité slovo „enigmaticky“ – jako jednou dobrý, ale podruhé už to bilo do očí, ale to je detail. No nic, to jen tak ke slovům.

Na knize se mi líbilo, že jsem nevěděla, co je pravda a co lež/fikce. A asi to ani vědět nechci, nemám v plánu si to zjišťovat, to je podle mě kouzlo té knihy. Autorka si takto hezky pohrála se symbolikou tématu, kterého se dotýká, tj. dezinformací. (Nebojte, co se světových událostí týče, tam se tu pravdu snažím dohledávat.)

Bylo to vlastně docela hezké a lehké čtení, hodně i díky formálnímu stylu = hodně krátké kapitoly, časté střídání „zazoomování“, témat, příběhových rovin. Takže hezké, zajímavé, ale zároveň si myslím, že z těch much šlo vytřískat víc.

Čtyři povídky, které podle anotace spojuje to, že všichni postavy se vědomě či nevědomě podílejí na zániku tohoto světa. Zkrátka jsou to současné povídky, kdy postavy žijí ve velmi těsném sepjetí s kulisami našeho světa.

TL;DR ➡️ Zvláštní povídky, zvláštní postavy, vykročení z komfortní zóny. Nadchla mě povídka „Rachel, Nevada“, naopak o povídce „Bad Mexican Dog“ furt nevím, co si myslet.

Z povídkové sbírky Post Solis jsem taková nějaká rozpačitá. A to na dvou rovinách. Zaprvé, toto bylo opravdu čtení mimo moji komfortní zónu, nebo jinak, prostě ty postavy byly hrozně zvláštní, rozhodně bychom nebyli kamarádi, vůbec jsem často nerozuměla jejich pohnutkám nebo proč se chovají, jak se chovají. To ale rozhodně není důvod k nižšímu hodnocení, naopak, nakouknout mimo svou bublinu je za mě jedním z poslání literatury.

Zadruhé, ty povídky. Některé byly lepší, některé horší. Fakt hodně se mi líbila povídka „Rachel, Nevada“ – přečtěte si to někdo, hrozně si o tom potřebuju s někým popovídat. Ta byla fakt skvělá, tu jsem si užívala. První povídka „Alvin“ byla taková docela normální, průměrná – přímočarý děj, úplně jsem nechápala, proč se postavy chovají, jak se chovají, ale nebylo to nic zas tak výstředního, a nadchla mě teda ta pointa.

Naopak zbylé dvě povídky byly za mě dost zmatené. „Já, Rory a Aurora“ zajímavě pracovala s iluzí a i když jsem se místy ztrácela, pořád jsem chápala, co se tím autor asi snaží říct nebo aspoň co se tam děje. Ale „Bad Mexican Dog“? Co jsem to četla? Vůbec nechápu, vlastně se mi to dost hnusilo, bylo to až moc wtf, nevím. Možná to byl záměr? Nevím.

Celkově to bylo dobře napsané, to ne že ne. Určitě mi to něco dalo, na chvíli jsem si obula boty úplně jiných lidí, se kterými bych se asi vůbec do řeči nedala. Bylo to hodně výstřední, hodně expresivní, bylo to jiné.

Historie jedné rodiny na břehu norského fjordu, vyprávěný Signe, která si vzala prapravnuka Ales.

TL;DR ➡️ Zase jedna skvělá knížka. Jiná, experimentální, tichá. Autor dělá na papíře fakt divy. Určitě se k ní v budoucnu ještě vrátím.

Toto byl opravdu čtenářský zážitek! Kniha je ve všech směrech experimentální a v podstatě minimalistická. S interpunkčními tečkami autor šetří, některé věty se táhnou i desítky stran. Kupodivu jsem si na to rychle zvykla, krásně to plynulo. Právě i skrz ty věty si autor moc pěkně hraje s rytmem a tempem (byť jsem se v jedné recenzi dočetla, že český překlad je v tomto směru oproti originálu ochuzen).

No ale ještě víc autor experimentuje s časem. A to mě teda hrozně fascinovalo – v jednu chvíli na jednom místě se odehrává hned několik časových rovin.

Je to velmi tichá, niterná kniha. Smutná, ale zároveň ve čtenáři nezanechá smutek. Mnohovrstevnatá – věřím, že mi toho spoustu uniklo, budu si to muset přečíst znovu a znovu a znovu.

Útlá knížka prezentována jako „napůl cestopis, napůl esej“, já bych ji nazvala zkrátka a dobře uměleckou reportáží. Zkoumá historii, ale především současnost atolu Bikini, kde Američani v 60. letech testovali atomové bomby.

TL;DR ➡️ Neotřelá, originálně pojatá reportáž. Moc jsem si to užila. Četlo se to jedna báseň a člověk se nenásilně dozví spoustu zajímavých skutečností.

Toto mě bavilo moc. Připomíná mi to trochu Poslední sirénu. Jak jsme se vznášeli je ale o něco víc non-fiction, která se čte ale vyloženě jako beletrie.

A toto prolínání žánrů jsem si právě užívala moc. Du-forma? Why not, moje oblíbená literární hracicka. Když ne du-forma, tak je to v plurálu ich-formy (wir-forma?). Často je to velmi lyrické. Úplně jsem to hltala.

Většinu času se čtenář potápí v moři spolu s autory, velmi nenásilně mezi tím dávkují informace a fakta. Je to přitom ale angažovaná próza, není to objektivní historická výpověď.

A to grafické zpracování, to je taky krása. Na začátku najdete hned dvě mapy, kde je teda drobná chybička v souřadnicích, ale to neva.

Kniha o sběračce bylin na jihočeském maloměstě, kterou sužuje neznámá nemoc. Víceméně pomalý příběh, který tematizuje témata jako opouštění nebo vztah člověka k jeho vlastnímu tělu.

TL;DR ➡️ Jsem trochu zklamaná. Četlo se to ztěžka. Na druhou stranu, autorka dobře dávkuje informace a píše sugestivně až to bolí.

V kontrastu s tím, jak moc mě nadchl Vypravěč, Do tmy mě vlastně docela zklamalo. Nevím nějak přesně čím. Četlo se to ztuha, ale nejsem si jistá, jestli to bylo přímo tím textem, nebo malým písmem, nebo bezpatkovým fontem, nebo mým rozpoložením, nebo tak nějak vším dohromady. Hodně jsem zvažovala mezi 3 a 4 hvězdičkami, chtělo by to něco mezi, ale já se snažím hodnotit celými hvězdičkami, tak jsem to nakonec zaokrouhlila nahoru.

A to proto, že Anna Bolavá umí skvěle pracovat se čtenářem. Ač se tam nic moc neděje, je to napínavý. Čtenář se pořád ptá „proč?“ a ona mu postupně dává odpovědi. Anebo taky ne. Na konci těch odpovědí za mě dala až moc, bylo to trochu na sílu a celkově ten konec byl trochu uspěchaný, ale budiž.

A navíc ta atmosféra. Anna Bolavá píše velmi sugestivně. Podobně jako ve Vypravěči jsem fyzicky cítila bolest těch postav. Jako fakt. S hlavní postavou, Annou, jsem se taky zvláštním způsobem sžila, identifikovala.

Celkově ale stejně trochu zklamání. Vypravěč byl prostě lepší. Jsem zvědavá na Ke dnu a Před povodní.

Sbírka dvaceti povídek od dvaceti španělsko-jazyčných autorů od Pyrenejí k Andám. Povídky se tematicky různí, obecně jsou asi spíš takové temnější. Krásný vhled do národních literatur.

TL;DR ➡️ Jsem nadšená! To se četlo samo. Editorka udělala skvělou práci, výběr povídek je fakt brilantní. Jedna perla vedle druhé. Povídky mají význam.

Dlouho jsem žádnou povídkovou sbírku nečetla, ale díky Kruelám začnu povídky asi vyhledávat. Číst Kruely byl zážitek. Každá povídka jiná, ale všechny naprosto dokonalé. Řada z nich zvolila i lehce experimentální formu, např. povídka jen v přímé řeči? povídka v rozkazovacím způsobu? Fakt skvělý!

Povídek je celkem dvacet a já jsem si poznamenala osm těch, co se mi líbily extra (to samo o sobě ukazuje na kvalitu celé sbírky). Když jsem potom přemýšlela, jakou bych vyzvedla jako tu úplně top, vybavily se mi dvě: Joni Mitchell zpívala Blue, kde mě oslovila klidná a sugestivní atmosféra, i přes šílený sled událostí, a Oběti, což je právě ta povídka v přímé řeči, ale víc neprozradím.

Obecně jsem si uvědomila, že povídky mají smysl. Ačkoli povídky sama píšu, pořád jsem měla v hlavě, že to je taková méněcenná literární forma, oproti románům nebo novelám. Ale není tomu tak. Fakt. Pro některé příběhy a témata jsou prostě povídky mnohem vhodnější forma a v delším textu by to tolik nevyznělo. Dejte povídkám šanci. 🙂

Tapetář je asi dvacetiletý kluk, Brit, jehož příběh se odehrává v 50. letech minulého století. V knize se toho neděje moc, přes nastalé události se spíš dozvídáme, co se dělo v minulosti a noříme se do hlavy hlavní postavy.

TL;DR ➡️ Moc se mi líbil ten styl – autorka opravdu umí psát. Ráda si přečtu nějakou další její knihu, ale tato mi přišla až moc chaotická.

Jsem z této knihy tak trochu v rozpacích a nevím, co si mám myslet. Na začátku jsem byla nadšená – úplně mě pohltil styl psaní Labudové, je to něco jiného, neobvyklého. Nemohla jsem se od čtení odtrhnout. Postupem času mi ale přišlo, že se do toho víc a víc zamotává, přibývala spousta vnořených vět, kvůli kterým jsem se ztrácela.

Ten příběh jako takový je velmi banální, což nemusí být nutně něco negativního. Byl hodně předvídatelný, neděje se tam za mě nic nečekaného nebo nového. Celkově mi to ale přišlo hodně zmatené. Přišlo mi, že tam bylo pár nesrovnatelostí, ale zároveň bych je nedokázala vyjmenovat, je to spíš takový chaotický pocit.

Labudová umí psát, a umí psát moc dobře. Těším se, že si přečtu nějaké další její knihy, čtení byl zážitek, ale přesto mě vlastně úplně neuspokojila, z toho příběhu jsem fakt taková… nevím, nevím, co si myslet.

Kniha o vlacích, cestování vlaky, historii (hlavně) střední Evropy. Je to vlastně taková kniha fejetonů, Rudiš se zabývá nejen vlaky jako takovými, ale třeba i literáty, kteří mají se železnicí něco společného.

TL;DR ➡️ Četlo se to dobře, ale náplň mě bohužel zklamala. Pro železniční lidi je to málo o vlacích, pro ty ostatní zase asi moc…

Já nevím, nějak mě to zklamalo. Nějak taky nevím, kdo má být cílovka – pro opravdu železniční lidi je to podle mě málo o vlacích, pro „normální“ lidi zase až moc. Já jsem na té škále spíš blíž k železničním nadšencům a osobně mi právě vadilo, že Rudiš od vlaků pořád odbočuje. Bavily mě kapitoly/fejetony, které byly přímo o cestování vlakem, jako třeba ta cesta po Německu po skončení covidu. Čekala jsem asi něco jiného.

Zároveň jsem se ale při čtení cítila, jakože kniha není pro mě ani geograficky. Rudiš až moc vysvětluje české reálie, což chápu, když to vyšlo primárně v Německu. Na druhou stranu ale pro českého čtenáře je to moc a naopak nezachází do takových detailů při vysvětlování věcí o Německu. Navíc jsem měla pocit, že se pořád snaží zavděčit Čechům, Němcům, Rakušákům a Švýcarům, které často vyjmenovává.

Pak mě taky trochu zklamala ta mapa. Nejdřív jsem byla nadšená, že v knížce jsou rovnou dvě mapy. Ale mám pocit, že ne všechny tratě, o kterých Rudiš píše, tam jsou zaznamenaná (např. hned na začátku popisovaná belgická cesta). Navíc nikde není vysvětleno, co je na jaké mapě, je to trochu zmatené. Tak to mě taky zklamalo.

Celkově se to ale četlo moc dobře! Mám ráda Rudišův styl psaní, vyprávění. Takže jsem si to čtení vlastně užívala, byť náplní jsem byla bohužel zklamaná. 😞

Sucho + intenzivní zemědělství + finanční krize 30. let = farmářská rodina Joadových se stěhuje z Oklahomy do Kalifornie, kde doufají v lepší zítřky. Syrová výpověď o sezónních pracovnících.

TL;DR ➡️ Super kniha, která by mohla být ještě lepší, kdyby byla v některých směrech trochu dotaženější. Skvělý portrét sezónních pracovníků v Americe za finanční krize. A dokonale vystihnutá proměna “starého” zemědělství v “nové” zemědělství.

Od Steinbecka jsem četla k maturitě O myších a lidech. Po Hroznech hněvu jsem sáhla téměř o deset let později, protože mě zajímalo právě téma sezónních pracovníků v zemědělství. Četla jsem v překladu Radoslava Nenadála.

Kniha se mi líbila. Zabývá se tématy, která mě zajímají: mechanizace zemědělství, zemědělství jako průmysl, vztah k půdě. Ta moderní zemědělská revoluce byla hrozně dobře vystihnuta. Je to celkově dobrá kniha, ke kterém mám ale pár výhrad. Proto jsem nakonec zvolila 4/5 hvězdiček.

Co by bylo za 5 hvězdiček 👍 Ten jazyk! To mě moc bavilo. Steinbeck velmi dobře umí vést dialogy, zatímco se odehrává děj. Navíc byly dialogy velmi živé, opravdové a uvěřitelné. Líbila se mi obraznost, až určitá kinematografičnost. Zajímavé bylo proložení “dějových” kapitol více “lyrickými”, které podávaly obecnější výpověď, přesahující Joadovi. No a hlavně silný závěr.

Co by bylo za 3–4 hvězdičky 👎 Kvůli té obraznosti to bylo dost zdlouhavý, četlo se to někdy dost ztěžka, klidně by to šlo zkrátit o třetinu až polovinu. Ty “lyrické” kapitoly mohly být víc promyšlené, často nastiňovaly děj následující “dějové” kapitoly. Hlavní výtkou je určitá jednostrannost, zaujatost autora – chápu, mám na věc asi stejný nebo podobný názor, ale myslím si, že to není černobílé. Přidávalo by to na věrohodnosti, kdyby i ti zaměstnavatelé byli trochu plastičtější.

Příběh o vzdělání vyprávěný čtrnáctiletou Adunni z Nigérie. Kniha sleduje její cestu z chudého afrického venkova k příležitosti studovat.

TL;DR ➡️ Dobrá a silná kniha, která vás naučí něco o Nigérii. Autorka zvolila neobvyklou jazykovou formu – s pravopisnými chybami se setkáváme v textu často, ale psát gramaticky špatně? Všechna čest překladatelce. Bohužel, trošku ten celkový dojem kazí všudypřítomné náhody.

Kniha vypráví zdrcující příběh jedné dívky, zvlášť když si uvědomíme, že je rok 2015. Středobodem knihy je vzdělání/gramotnost (a to do té míry, že je kniha psaná gramaticky špatně, tj. špatné pády, chybějící zvratná zájmena apod.), ale zabývá se i postavením žen v Nigérii, stavem nigerijské společnosti a politiky, nerovností v širším slova smyslu.

Je to zajímavá kniha. Autorce se skrz příběh Adunni podařilo předat hrozně moc. Čtenář se dozví spoustu věcí o realitě Nigérie. Všechna fakta ale podstrkuje nenápadně, vůbec to neruší; naopak, člověk se těší na další informace.

Jako obecně je to fakt dobrá kniha. Až si zvyknete na ten jazyk, tak se to čte docela svižně. Ale hodnotím čtyřmi hvězdičkami, protože v příběhu bylo až moc náhod (anebo to působí jako náhody jenom pro cizince? možná to je tam tak běžné?). Navíc Adunni jde vždycky z bláta do louže, ubírá to na věrohodnosti příběhu (nebo je to vlastně taky normální?).

Příběh jednoho bytu, ve kterém se střídají Daniel a Zuzana. Kniha je oboustranná, tzn. že z jedné strany čtete Daniela, z druhé Zuzanu. Je přitom na vás, kterou postavou začnete – a pravděpodobně to ovlivní váš pohled na ně.

TL;DR ➡️ Super koncept. Začala jsem Zuzanou a možná i proto mi byla sympatičtější. Líp se mi taky četla, měla za mě zajímavější kompozici. Daniel měl naopak silný konec.

Na vydání Bytu jsem čekala už od léta, když jsem se o knize dozvěděla. Přišel mi super ten nápad a těšila jsem se na další knihu Jana Němce. Zhltla jsem ji za tři dny.

Začala jsem číst Zuzanu. A musím říct, že jsem s tím rozhodnutím takhle zpětně spokojená – přišlo mi, že v Danielovi se toho prozrazuje o něco víc a konec Daniela mi přišel jako takový úplný konec knihy, zatímco Zuzana má konec víc otevřený. Ale nevím, možná mi to tak přišlo proto, že jsem to četla v tomto pořadí. Kdo to četl naopak? Co myslíte?

Taky si myslím, že je čtenáři sympatičtější postava, kterou začne. Pro mě to byla tedy Zuzana a Daniel mě místy opravdu štval. Postupem času jsem ho ale začala spíš litovat. Styl Danielovy linky mi taky sedl asi o něco míň než ta Zuzana, v Zuzaně se velmi dobře prolínala minulost se současností. V Danielovi to bylo všechno takové jasnější. I ten konec byl takový jasný, úderný, silný.

Občas jsem měla pocit, že některé scény nesedí. Možná to ale byl záměr, protože to byly vlastně vzpomínky, ty příběhy jsou retrospektivní. A je přirozené, že každý si zapamatuje něco jiného, něco jinak. Jenom fotbal byl v Danielově příběhu pro Honzu velmi důležitý a v Zuzaně jsem ho nějak nezaznamenala, to mi přišlo už fakt jako plot hole. (Nebo jsem si toho tam jenom nevšimla?)

Jako celkově se mi to líbilo moc. Víc asi Zuzana, Daniel ale taky super.

Adam a Sára najdou zvláštního, ale živého tvora, kterého si vezmou domů. Neví přesně, co to je, ale nahrazuje jim dítě. Na obálce mě zaujalo sousloví „dystopie o rodičovství“.

TL;DR ➡️ Skvělá, neobvyklá knížka – jak stylisticky, tak obsahově. Přečetla jsem ji za méně než 24 hodin, to už něco znamená. Je taková minimalistická, ale nic jí nechybí.

Kniha mě zaujala, protože se zabývá vlastně tak trochu ekologií a vztahu města k přírodě, ale i rodičovstvím. Dystopie o rodičovství zní docela lákavě, ne? A Flora byla přesně taková, jakou jsem ji čekala – zabývá se neplodností, touhou po dítěti, vyrovnáváním se možná i ze ztrátou?

Stylově je hodně básnická, poetická. Navíc je kniha podobně sekaná jako třeba Poslední siréna, ale jednotlivé scény nejsou jen v jednotlivých odstavích, ale dokonce na jednotlivých stránkách (tzn. že na některých stránkách není textu ani do poloviny, i proto se to tak rychle četlo). Myslím, že to tomuto typu příběhu velmi sedělo.

Taky mi přišlo zajímavé a velmi dobře zvolené, že příběh vypráví muž a ne žena, což by se vzhledem k tématu nabízelo. Autorovi se dobře podařila vykreslit jeho rozpolcenost. Tematicky toho novela opravdu pojímá spoustu, ale prostor jí na to úplně stačí. Tleskám.

Příběh dvou bratrů. Sledujeme dvě roviny – v jedné jsou děti, v druhé už dospělí, ale v obou jsou v hlavní roli Běstviny, zámek, na kterým žil jejich děda. Je tam ale něco podivného – kompost.

TL;DR ➡️ Naprostá bomba!!! Fakt, víc než pět hvězdiček z pěti. Skvěle promyšlená kompozice, kdy se postupně dozvídáme informace, díky kterým si v hlavě skládáme celý příběh. Nejvíc mě ale bavil ten styl, ta formální stránka.

Hrozně se mi líbila ta hravost po formální stránce. Od různých grafických prostředků v textu (koho by napadlo občas psát tučně a občas modře?), přes důmyslnou kompozici, až po samotný jazyk. Vypravěč je napsán velmi surovým/syrovým stylem, který je vlastně docela popisný, ale žádné dlouhé popisy zároveň nečekejte. Všechno je to hodně reálné a živé, zejména dialogy, a to hlavně mezi dětmi.

Teď možná trochu malý spoiler? ⚠️ Nejvíc nejlepší byl ten vypravěč. Ten byl hlavním antagonistou v celé knize a to mě úplně nadchlo. Zároveň byl vypravěč velmi sugestivní, vzbuzuje tíseň a úzkost nejen v postavách, ale i ve čtenáři. Fakt hrozně super knížka!

Ptačí domek je beletristické zpracování života britské houslistky a ornitoložky Gwendolen Howardové, kterou sleduje od útlého dětství až po stáří. Gwendolen byla velmi osobitá žena, a tak i její příběh si zaslouží pozornost.

TL;DR ➡️ Milý příběh, velmi čtivý, s promyšlenou kompozicí. Hlavní hrdinka je sympatická a trochu výstřední, byla to přitom skutečná osoba, která mi přijde velmi inspirativní. Nemůžu než doporučit.

Tohle bylo tak krásný! Ptačí domek jsem měla doma už dlouho, ale konečně jsem ho přečetla až teď. A myslím, že jsem se k němu dostala v pravé životní situaci. Příběh Gwendolen mě hodně zasáhl – má v životě dvě vášně, housle a ptáky, a její život ukazuje, že na každou z nich může dojít a není nemožné změnit své životní směřování. To zní úplně seberozvojově. 😀 Zkrátka mi přijde hrozně statečná a inspirativní.

Autorka toho o Gwendolen musela hrozně moc nastudovat, aby dokázala fabulovat o jejím životě. Zároveň to ale není jen zajímavý příběh, ale má taky zajímavou kompozici a je napsán velmi čtivě. Podařilo se jí čtenáři hezky Gwendolen představit a mě rozhodně nahlodala, abych si přečetla knihy o ptácích, které Gwendolen sama napsala. Našla jsem s ní i nějaký rozhovor na BBC, to bylo taky hrozně krásný vidět její pohyby a slyšet její hlas.