Reviews and Comments

Tapetář je asi dvacetiletý kluk, Brit, jehož příběh se odehrává v 50. letech minulého století. V knize se toho neděje moc, přes nastalé události se spíš dozvídáme, co se dělo v minulosti a noříme se do hlavy hlavní postavy.

TL;DR ➡️ Moc se mi líbil ten styl – autorka opravdu umí psát. Ráda si přečtu nějakou další její knihu, ale tato mi přišla až moc chaotická.

Jsem z této knihy tak trochu v rozpacích a nevím, co si mám myslet. Na začátku jsem byla nadšená – úplně mě pohltil styl psaní Labudové, je to něco jiného, neobvyklého. Nemohla jsem se od čtení odtrhnout. Postupem času mi ale přišlo, že se do toho víc a víc zamotává, přibývala spousta vnořených vět, kvůli kterým jsem se ztrácela.

Ten příběh jako takový je velmi banální, což nemusí být nutně něco negativního. Byl hodně předvídatelný, neděje se tam za mě nic nečekaného nebo nového. Celkově mi to ale přišlo hodně zmatené. Přišlo mi, že tam bylo pár nesrovnatelostí, ale zároveň bych je nedokázala vyjmenovat, je to spíš takový chaotický pocit.

Labudová umí psát, a umí psát moc dobře. Těším se, že si přečtu nějaké další její knihy, čtení byl zážitek, ale přesto mě vlastně úplně neuspokojila, z toho příběhu jsem fakt taková… nevím, nevím, co si myslet.

Kniha o vlacích, cestování vlaky, historii (hlavně) střední Evropy. Je to vlastně taková kniha fejetonů, Rudiš se zabývá nejen vlaky jako takovými, ale třeba i literáty, kteří mají se železnicí něco společného.

TL;DR ➡️ Četlo se to dobře, ale náplň mě bohužel zklamala. Pro železniční lidi je to málo o vlacích, pro ty ostatní zase asi moc…

Já nevím, nějak mě to zklamalo. Nějak taky nevím, kdo má být cílovka – pro opravdu železniční lidi je to podle mě málo o vlacích, pro „normální“ lidi zase až moc. Já jsem na té škále spíš blíž k železničním nadšencům a osobně mi právě vadilo, že Rudiš od vlaků pořád odbočuje. Bavily mě kapitoly/fejetony, které byly přímo o cestování vlakem, jako třeba ta cesta po Německu po skončení covidu. Čekala jsem asi něco jiného.

Zároveň jsem se ale při čtení cítila, jakože kniha není pro mě ani geograficky. Rudiš až moc vysvětluje české reálie, což chápu, když to vyšlo primárně v Německu. Na druhou stranu ale pro českého čtenáře je to moc a naopak nezachází do takových detailů při vysvětlování věcí o Německu. Navíc jsem měla pocit, že se pořád snaží zavděčit Čechům, Němcům, Rakušákům a Švýcarům, které často vyjmenovává.

Pak mě taky trochu zklamala ta mapa. Nejdřív jsem byla nadšená, že v knížce jsou rovnou dvě mapy. Ale mám pocit, že ne všechny tratě, o kterých Rudiš píše, tam jsou zaznamenaná (např. hned na začátku popisovaná belgická cesta). Navíc nikde není vysvětleno, co je na jaké mapě, je to trochu zmatené. Tak to mě taky zklamalo.

Celkově se to ale četlo moc dobře! Mám ráda Rudišův styl psaní, vyprávění. Takže jsem si to čtení vlastně užívala, byť náplní jsem byla bohužel zklamaná. 😞

Sucho + intenzivní zemědělství + finanční krize 30. let = farmářská rodina Joadových se stěhuje z Oklahomy do Kalifornie, kde doufají v lepší zítřky. Syrová výpověď o sezónních pracovnících.

TL;DR ➡️ Super kniha, která by mohla být ještě lepší, kdyby byla v některých směrech trochu dotaženější. Skvělý portrét sezónních pracovníků v Americe za finanční krize. A dokonale vystihnutá proměna “starého” zemědělství v “nové” zemědělství.

Od Steinbecka jsem četla k maturitě O myších a lidech. Po Hroznech hněvu jsem sáhla téměř o deset let později, protože mě zajímalo právě téma sezónních pracovníků v zemědělství. Četla jsem v překladu Radoslava Nenadála.

Kniha se mi líbila. Zabývá se tématy, která mě zajímají: mechanizace zemědělství, zemědělství jako průmysl, vztah k půdě. Ta moderní zemědělská revoluce byla hrozně dobře vystihnuta. Je to celkově dobrá kniha, ke kterém mám ale pár výhrad. Proto jsem nakonec zvolila 4/5 hvězdiček.

Co by bylo za 5 hvězdiček 👍 Ten jazyk! To mě moc bavilo. Steinbeck velmi dobře umí vést dialogy, zatímco se odehrává děj. Navíc byly dialogy velmi živé, opravdové a uvěřitelné. Líbila se mi obraznost, až určitá kinematografičnost. Zajímavé bylo proložení “dějových” kapitol více “lyrickými”, které podávaly obecnější výpověď, přesahující Joadovi. No a hlavně silný závěr.

Co by bylo za 3–4 hvězdičky 👎 Kvůli té obraznosti to bylo dost zdlouhavý, četlo se to někdy dost ztěžka, klidně by to šlo zkrátit o třetinu až polovinu. Ty “lyrické” kapitoly mohly být víc promyšlené, často nastiňovaly děj následující “dějové” kapitoly. Hlavní výtkou je určitá jednostrannost, zaujatost autora – chápu, mám na věc asi stejný nebo podobný názor, ale myslím si, že to není černobílé. Přidávalo by to na věrohodnosti, kdyby i ti zaměstnavatelé byli trochu plastičtější.

Příběh o vzdělání vyprávěný čtrnáctiletou Adunni z Nigérie. Kniha sleduje její cestu z chudého afrického venkova k příležitosti studovat.

TL;DR ➡️ Dobrá a silná kniha, která vás naučí něco o Nigérii. Autorka zvolila neobvyklou jazykovou formu – s pravopisnými chybami se setkáváme v textu často, ale psát gramaticky špatně? Všechna čest překladatelce. Bohužel, trošku ten celkový dojem kazí všudypřítomné náhody.

Kniha vypráví zdrcující příběh jedné dívky, zvlášť když si uvědomíme, že je rok 2015. Středobodem knihy je vzdělání/gramotnost (a to do té míry, že je kniha psaná gramaticky špatně, tj. špatné pády, chybějící zvratná zájmena apod.), ale zabývá se i postavením žen v Nigérii, stavem nigerijské společnosti a politiky, nerovností v širším slova smyslu.

Je to zajímavá kniha. Autorce se skrz příběh Adunni podařilo předat hrozně moc. Čtenář se dozví spoustu věcí o realitě Nigérie. Všechna fakta ale podstrkuje nenápadně, vůbec to neruší; naopak, člověk se těší na další informace.

Jako obecně je to fakt dobrá kniha. Až si zvyknete na ten jazyk, tak se to čte docela svižně. Ale hodnotím čtyřmi hvězdičkami, protože v příběhu bylo až moc náhod (anebo to působí jako náhody jenom pro cizince? možná to je tam tak běžné?). Navíc Adunni jde vždycky z bláta do louže, ubírá to na věrohodnosti příběhu (nebo je to vlastně taky normální?).

Příběh jednoho bytu, ve kterém se střídají Daniel a Zuzana. Kniha je oboustranná, tzn. že z jedné strany čtete Daniela, z druhé Zuzanu. Je přitom na vás, kterou postavou začnete – a pravděpodobně to ovlivní váš pohled na ně.

TL;DR ➡️ Super koncept. Začala jsem Zuzanou a možná i proto mi byla sympatičtější. Líp se mi taky četla, měla za mě zajímavější kompozici. Daniel měl naopak silný konec.

Na vydání Bytu jsem čekala už od léta, když jsem se o knize dozvěděla. Přišel mi super ten nápad a těšila jsem se na další knihu Jana Němce. Zhltla jsem ji za tři dny.

Začala jsem číst Zuzanu. A musím říct, že jsem s tím rozhodnutím takhle zpětně spokojená – přišlo mi, že v Danielovi se toho prozrazuje o něco víc a konec Daniela mi přišel jako takový úplný konec knihy, zatímco Zuzana má konec víc otevřený. Ale nevím, možná mi to tak přišlo proto, že jsem to četla v tomto pořadí. Kdo to četl naopak? Co myslíte?

Taky si myslím, že je čtenáři sympatičtější postava, kterou začne. Pro mě to byla tedy Zuzana a Daniel mě místy opravdu štval. Postupem času jsem ho ale začala spíš litovat. Styl Danielovy linky mi taky sedl asi o něco míň než ta Zuzana, v Zuzaně se velmi dobře prolínala minulost se současností. V Danielovi to bylo všechno takové jasnější. I ten konec byl takový jasný, úderný, silný.

Občas jsem měla pocit, že některé scény nesedí. Možná to ale byl záměr, protože to byly vlastně vzpomínky, ty příběhy jsou retrospektivní. A je přirozené, že každý si zapamatuje něco jiného, něco jinak. Jenom fotbal byl v Danielově příběhu pro Honzu velmi důležitý a v Zuzaně jsem ho nějak nezaznamenala, to mi přišlo už fakt jako plot hole. (Nebo jsem si toho tam jenom nevšimla?)

Jako celkově se mi to líbilo moc. Víc asi Zuzana, Daniel ale taky super.

Adam a Sára najdou zvláštního, ale živého tvora, kterého si vezmou domů. Neví přesně, co to je, ale nahrazuje jim dítě. Na obálce mě zaujalo sousloví „dystopie o rodičovství“.

TL;DR ➡️ Skvělá, neobvyklá knížka – jak stylisticky, tak obsahově. Přečetla jsem ji za méně než 24 hodin, to už něco znamená. Je taková minimalistická, ale nic jí nechybí.

Kniha mě zaujala, protože se zabývá vlastně tak trochu ekologií a vztahu města k přírodě, ale i rodičovstvím. Dystopie o rodičovství zní docela lákavě, ne? A Flora byla přesně taková, jakou jsem ji čekala – zabývá se neplodností, touhou po dítěti, vyrovnáváním se možná i ze ztrátou?

Stylově je hodně básnická, poetická. Navíc je kniha podobně sekaná jako třeba Poslední siréna, ale jednotlivé scény nejsou jen v jednotlivých odstavích, ale dokonce na jednotlivých stránkách (tzn. že na některých stránkách není textu ani do poloviny, i proto se to tak rychle četlo). Myslím, že to tomuto typu příběhu velmi sedělo.

Taky mi přišlo zajímavé a velmi dobře zvolené, že příběh vypráví muž a ne žena, což by se vzhledem k tématu nabízelo. Autorovi se dobře podařila vykreslit jeho rozpolcenost. Tematicky toho novela opravdu pojímá spoustu, ale prostor jí na to úplně stačí. Tleskám.

Příběh dvou bratrů. Sledujeme dvě roviny – v jedné jsou děti, v druhé už dospělí, ale v obou jsou v hlavní roli Běstviny, zámek, na kterým žil jejich děda. Je tam ale něco podivného – kompost.

TL;DR ➡️ Naprostá bomba!!! Fakt, víc než pět hvězdiček z pěti. Skvěle promyšlená kompozice, kdy se postupně dozvídáme informace, díky kterým si v hlavě skládáme celý příběh. Nejvíc mě ale bavil ten styl, ta formální stránka.

Hrozně se mi líbila ta hravost po formální stránce. Od různých grafických prostředků v textu (koho by napadlo občas psát tučně a občas modře?), přes důmyslnou kompozici, až po samotný jazyk. Vypravěč je napsán velmi surovým/syrovým stylem, který je vlastně docela popisný, ale žádné dlouhé popisy zároveň nečekejte. Všechno je to hodně reálné a živé, zejména dialogy, a to hlavně mezi dětmi.

Teď možná trochu malý spoiler? ⚠️ Nejvíc nejlepší byl ten vypravěč. Ten byl hlavním antagonistou v celé knize a to mě úplně nadchlo. Zároveň byl vypravěč velmi sugestivní, vzbuzuje tíseň a úzkost nejen v postavách, ale i ve čtenáři. Fakt hrozně super knížka!

Ptačí domek je beletristické zpracování života britské houslistky a ornitoložky Gwendolen Howardové, kterou sleduje od útlého dětství až po stáří. Gwendolen byla velmi osobitá žena, a tak i její příběh si zaslouží pozornost.

TL;DR ➡️ Milý příběh, velmi čtivý, s promyšlenou kompozicí. Hlavní hrdinka je sympatická a trochu výstřední, byla to přitom skutečná osoba, která mi přijde velmi inspirativní. Nemůžu než doporučit.

Tohle bylo tak krásný! Ptačí domek jsem měla doma už dlouho, ale konečně jsem ho přečetla až teď. A myslím, že jsem se k němu dostala v pravé životní situaci. Příběh Gwendolen mě hodně zasáhl – má v životě dvě vášně, housle a ptáky, a její život ukazuje, že na každou z nich může dojít a není nemožné změnit své životní směřování. To zní úplně seberozvojově. 😀 Zkrátka mi přijde hrozně statečná a inspirativní.

Autorka toho o Gwendolen musela hrozně moc nastudovat, aby dokázala fabulovat o jejím životě. Zároveň to ale není jen zajímavý příběh, ale má taky zajímavou kompozici a je napsán velmi čtivě. Podařilo se jí čtenáři hezky Gwendolen představit a mě rozhodně nahlodala, abych si přečetla knihy o ptácích, které Gwendolen sama napsala. Našla jsem s ní i nějaký rozhovor na BBC, to bylo taky hrozně krásný vidět její pohyby a slyšet její hlas.

Kniha sledující osud mořských krav, druhu sirén, od jejich objevení, přes jejich vymření, až po odkaz v muzeích. Vědecko-beletristické zpracování z Poslední sirény dělá opravdu unikátní dílo.

TL;DR ➡️ Neuvěřitelně zajímavá kniha, a to zejména stylisticky. Chyběla mi mapa, občas jsem si říkala, že by autorka mohla jít víc k věci, ale celkově jsem fakt nadšená. Daří se jí vzdělávat velmi nenásilně.

Tato kniha mě nadchla! Není divu, já sama se vědě a komunikaci vědy věnuji. Zaujala mě forma, kdy autorka nepíše souvislý text, ale používá odstavce jako takové jednotlivé odseky. Píše velmi specifickým stylem, zejména první část působí velmi distancovaně, jakoby skutečně četla Stellerovy deníky a v každém odstavci psala shrnutí každého záznamu.

Ta první část mě zaujala a bavila nejvíc (byť mi trvalo pár stran si na styl zvyknout a začíst se). Akorát mi chyběla mapa – pořád jsem musela polohu lodě a posádky konzultovat s Google Mapami.

Další části byly potom více beletristické. K dalším částem mám také jednu výtku – autorka hrozně pluje kolem a hrozně trvá, než se dostane k tématu mořských krav. Byť je to taky zajímavé, mořské krávy jsou tam už jen tak jakoby mimochodem…

Stejně ale hodnotím pěti hvězdičkami. Bylo to něco jiného, velmi zajímavě a neotřele pojato. Ten styl mě prostě fascinoval a nutil číst dál. Musím vyzdvihnout popis vývoje Země/života na Zemi (strany 42–47), který shrnula opravdu velmi zdařile. Taky se autorce podařilo přirozeně komunikovat problematiku vymírání druhů zapřičiněním člověka, aniž by sklouzávala do patosu nebo obviňování.

Knížka se odehrává v Paříži v 60. letech minulého století. Je to takový ten žánr „malý člověk na pozadí velkých dějin“ – čteme o alžírské válce, studené válce, emigracích z východního bloku, ale taky o dospívání Michela.

TL;DR ➡️ Nemohu než doporučit. Čtivé, zábavné, spousta „intelektuálních“ narážek, spousta historických souvislostí. Michel je asi moje nejoblíbenější literární postava.

Klub nenapravitelných optimistů jsem četla už asi potřetí? Počtvrté? Byla to dlouhá léta moje nejoblíbenější kniha (dokud minulý rok nepřišel Babylon). Líbila se mi po tolika letech? Líbila, pořád se mi moc líbila. Ale zároveň jsem si z ní vzala zas něco jiného, nového, jak jsem starší a o světě toho vím zase o trochu víc.

Zároveň jsem tam ale našla nějaké nesrovnalosti a nedostatky, které jsem předtím buď přehlížela nebo si jich vůbec nevšimla. Většina by vyspoilovala menší dějové linky, tak si to nechám pro sebe. Největší zklamání pro mě bylo, že ačkoli se autorovi podařilo dobře přiblížit studenou válku a režimy východního bloku, v otázkách alžírské války ve mně zanechal spíš zmatek.

Stejně je to pro mě pořád jedna z top knih. Před pár lety vyšlo volné pokračování, tak na to se chystám (proto jsem to teď taky četla znovu).

Ráj se odehrává na začátku 20. století a sleduje tanzánského chlapce Júsufa od chvíle, kdy jde do „služby“ ke strýci Azízovi, přes cestu do vnitrozemí a zase zpátky. Je to velmi vrstevnatý román. Všimněte si, že v Júsufově příběhu je spousta podobností s příběhem Júsufa z Koránu (resp. Josefa ze Starého zákonu, ale pozor, ty příběhy se trochu liší). To se mi moc líbilo.

TL;DR ➡️ Náročnější čtení, které ale podle mě stojí za to. Autor velmi dobře pracuje s mnoha vrstvami příběhu, hodně mě bavila ta podobnost Júsufa z Ráje a Júsufa z Koránu. Pokud chcete odpočinkové čtení, tak ale nedoporučuju.

Moc se mi to líbilo! Respektive ze začátku jsem se do toho ponořila, v půlce mě to nudilo, ale od půlky nastal nějaký zvrat, ani nevím pořádně jaký, a najednou se to rozjelo a já se zase nemohla odtrhnout. Je to ale napsané velmi hutným stylem, často jsou tam dlouhé pasáže, víceméně popisné. Zároveň si myslím, že je román literárně velmi dobře zvládnutý (nojo, vždyť autor je taky držitelem Nobelovy ceny za literaturu).

Knížku jsem si vybrala asi kvůli Africe a kolonialismu, to jsou takový moje témata. Velmi mě ale překvapila mnohovrstevnatost příběhu. Hodně mě bavila provázanost s Koránem (to jsem si ale plně uvědomila, až jsem si po přečtení knihy přečetla i súru Júsuf, doporučuju). Dozvěděla jsem se spoustu nových kulturních poznatků.

Zajímavé na příběhu bylo, že hlavní postava ho vlastně ale vůbec neposouvala. Júsuf byl velmi pasivní, vše se mu dělo, on je „obětí“ světa. Až ke konci začíná být aktivnější, což mi ale ve výsledku vůbec nesedělo, protože mi přijde, že se to stalo zčistajasna, nebyl k tomu žádný pořádný vývoj.

I proto (a taky kvůli tomu, že se to přece jenom četlo obtížně) dávám „jen“ 4/5 hvězdiček. Nedoporučila bych každému, rozhodně to není odpočinkové čtivo. Pokud vás ale téma zajímá a nezaleknete se náročnějšího stylu, tak směle do toho!

Vánoční příběh odehrávající se v osmdesátých letech v Irsku. Sledujeme dospělého muže, Billa Furlonga, v období ekonomické krize, který není bohatý, ale ani chudý. Jeho vcelku zaopatřený a spokojený život ale vidíme v kontrastu s děvčaty žijícími v klášteře, které takové štěstí nemají.

tl;dr ➡️ Moc jsem si užívala specifický narativní styl, bylo to něco jiného. Doufala jsem, že se v knize dozvím víc o novodobých dějinách Jihoafrické republiky, ale střípky o apartheidu, segregaci, nerovnosti, diskriminaci vycházejí na povrch jen občas.

Krátká knížka, novela, která svou atmosférou, tematikou a snad i stylem připomíná romány Charlese Dickense. Sociálně znevýhodněnými v tomto příběhu jsou dívky v místním klášteře, které tam žijí, protože otěhotněly jako mladé. Příběh tematizuje především solidaritu, laskavost, pohostinnost, ale na druhé straně i pohodlnost nebo snad alibismus.

Konec byl předvídatelný. Jakože od chvíle, co se poprvé dozvídáme o klášteře, může být čtenáři jasné, jak to skončí. To ale nutně nevadí, protože zajímavé je tu sledovat, jak se Furlong pere sám se sebou a s okolnostmi.

Občas se mi to četlo trochu hůř, protože věty, myšlenky, popisy byly často docela rozvláčné a musela jsem se proto často vracet, abych se v textu našla. Celkově ale autorka moc hezky vykresluje atmosféru příběhu a bylo to příjemné čtení. Navíc velmi oceňuji, jak se jí velmi nenápadně podařilo předat historické skutečnosti, které jsou potom moc dobře dovysvětleny v českém doslovu.

Slib je příběh o jedné bělošské rodině, odehrávající se mezi lety 1985 a 2018 v Jihoafrické republice. Provází jej slib, podle kterého má jejich černošská služka dostat domek, ve kterém bydlí. Na pozadí příběhu vidíme vývoj vztahu černochů a bělochů v Jižní Africe.

tl;dr ➡️ Moc jsem si užívala specifický narativní styl, bylo to něco jiného. Doufala jsem, že se v knize dozvím víc o novodobých dějinách Jihoafrické republiky, ale střípky o apartheidu, segregaci, nerovnosti, diskriminaci vycházejí na povrch jen občas.

Damon Galgut si vybral všudypřítomného vypravěče, kterého jsem si představovala jako takovou mouchu, která tu se zastaví u jedné postavy, tamhle ji zaujme jiná, a třetí dokonce vletí do ucha a čte jí myšlenky. Velmi často, ale velmi umně se tak střídají pohledy, a to i v rámci odstavce nebo dokonce věty, navíc se mění i ich forma, er forma a občas se objeví i du forma. Trvalo mi, než jsem si na tento styl zvykla, ale potom to bylo to, co mě u knihy tak drželo a bavilo. V druhé půlce knihy už autor toto “skákání” využívá méně, což mě ve výsledky dokonce mrzelo!

Příběh je vlastně velmi jednoduchý, kniha má zajímavou kompozici, kdy sledujeme vlastně pohřby v jedné rodině. Není to přitom těžké čtení, autor o nich dokáže psát odlehčeně. Samotný příběh ale není nějaký hrozně objevný, bez toho originálního narativního stylu by to byla vlastně dost nevýrazná, všední kniha.

Rozhodovala jsem se mezi 4 a 5 hvězdičkami, protože mě to sice celou dobu bavilo, moc výtek jsem neměla (hlavně tu, že by se mi tam líbilo víc dobových reálií), ale zas to nebyla taková bomba jako třeba Babylon. Nakonec mě přesvědčil konec, který byl velmi přirozený, bez kýče, bez klišé, dokonce uzavíral věci a témata, o kterých jsem neměla ani tušení, že jsou (ještě) otevřené.

Určitě doporučuju, ale jen tomu, kdo má chuť hrát si spolu s vypravěčem.