Lukáš je prvotina Libora Všetuly, která sleduje dospívajícího Lukáše. Konfrontuje ho s novým pohledem na víru a Boha, zatímco čelí problémům svého věku.

Libora znám osobně a byl pro mě důležitou osobou na mé vlastní cestě víry. Proto hned, jak jsem se o knize dozvěděla, věděla jsem, že si ji chci přečíst. Zároveň jsem se ale při čtení snažila být přeci jen objektivní a trochu kritická. Nakonec hodnotím 3.5 hvězdičkami (70 % je dobrý, ne?), asi taky proto, že předtím jsem četla Nažluto, který dostalo 4 hvězdičky.

Na prvotinu to myslím vůbec nebylo špatné, přičemž čím dál člověk v příběhu je, tím je text lepší. Co se povedlo? Dobré popisné části. Fakt, ty jsou napsané výborně. Dialogy za branou jsou taky super, postavy tam mluví tak, že z nich čtenář skutečně cítí klid a bezpečí tak jako Lukáš. Akorát všichni mluvili dost stejně, nešlo by mezi nimi rozeznat, což ale mohl být záměr. Příběh se nikde nezadrhával, všechno hezky plynulo. Hodně mě bavily odkazy na biblické verše, ale někdy to bylo trochu na sílu.

Proč tedy jen 3.5 hvězdičky? Dialogy v "civilu" naopak drhly, působily trochu strojeně a byly až moc spisovné (minimálně puberťáci tak asi nemluví). Na začátku mi vadily příliš krátké kapitoly, takže se čtenář tolik nezačte. Dál už jsou kapitoly adekvátní délky. Často Libor opakuje věci, které už byly řečeny, což mi přijde zbytečné (ale taky musím říct, že jsem to přečetla ve dvou dnech, možná kdybych to četla delší dobu, tak to ocením).

Největší výtkou je za mě ale kompozice / konstrukce celého příběhu. Přemýšlela jsem a nenašla jsem vlastně žádnou pořádnou zápletku. Příběh plyne, Lukáš se potkává s novozákonními postavami (tento koncept mi připomněl knihu Buď kde jsi, kde se hlavní postava setkává s pouštními otci, akorát to mi vůbec nešlo číst), ale nevidíme, kam vlastně příběh směřuje, není tam žádná gradace, Lukáš nepřekonává žádné překážky (možná jen myšlenkové). Na druhou stranu text působí tak, jak má – předává myšlenky o víře, o zpovědi, o smrti... Možná i cesta je cíl?