The Promise

Slib je příběh o jedné bělošské rodině, odehrávající se mezi lety 1985 a 2018 v Jihoafrické republice. Provází jej slib, podle kterého má jejich černošská služka dostat domek, ve kterém bydlí. Na pozadí příběhu vidíme vývoj vztahu černochů a bělochů v Jižní Africe.

tl;dr ➡️ Moc jsem si užívala specifický narativní styl, bylo to něco jiného. Doufala jsem, že se v knize dozvím víc o novodobých dějinách Jihoafrické republiky, ale střípky o apartheidu, segregaci, nerovnosti, diskriminaci vycházejí na povrch jen občas.

Damon Galgut si vybral všudypřítomného vypravěče, kterého jsem si představovala jako takovou mouchu, která tu se zastaví u jedné postavy, tamhle ji zaujme jiná, a třetí dokonce vletí do ucha a čte jí myšlenky. Velmi často, ale velmi umně se tak střídají pohledy, a to i v rámci odstavce nebo dokonce věty, navíc se mění i ich forma, er forma a občas se objeví i du forma. Trvalo mi, než jsem si na tento styl zvykla, ale potom to bylo to, co mě u knihy tak drželo a bavilo. V druhé půlce knihy už autor toto “skákání” využívá méně, což mě ve výsledky dokonce mrzelo!

Příběh je vlastně velmi jednoduchý, kniha má zajímavou kompozici, kdy sledujeme vlastně pohřby v jedné rodině. Není to přitom těžké čtení, autor o nich dokáže psát odlehčeně. Samotný příběh ale není nějaký hrozně objevný, bez toho originálního narativního stylu by to byla vlastně dost nevýrazná, všední kniha.

Rozhodovala jsem se mezi 4 a 5 hvězdičkami, protože mě to sice celou dobu bavilo, moc výtek jsem neměla (hlavně tu, že by se mi tam líbilo víc dobových reálií), ale zas to nebyla taková bomba jako třeba Babylon. Nakonec mě přesvědčil konec, který byl velmi přirozený, bez kýče, bez klišé, dokonce uzavíral věci a témata, o kterých jsem neměla ani tušení, že jsou (ještě) otevřené.

Určitě doporučuju, ale jen tomu, kdo má chuť hrát si spolu s vypravěčem.

This won the Booker prize so it's fine for me not to be a fan. I've argued with some people about it to try and understand why it's liked, and I just can't get there.

Everyone acts like the narrative style is new but it's such a clear comparison with Virginia Woolf's To The Lighthouse, a comparison that does nothing but harm to this book.

You would think the point of constantly switching to show different characters inner lives is to show the complexity of being human and interacting with others, how people appear on the outside vs their inner thoughts, but I genuinely think you could write this book with literally no internal monologue from anyone and you would still know everything about each character. This narrative style didn't actually add anything which makes me wonder if the point was just to...be......different?

Nice to read something so South African, that's something.

As one participant in yesterday's discussion put it - the story of a crumbling family, in a crumbling society, The Promise tells the tale, in particular, of three siblings, Anton, Astrid and Amor, their parents and extended family, against the backdrop of the ending of apartheid in South Africa.

From a white farming family, the three sibling's story is told in a series of deaths and the ramifications of each of those on them, and a long-standing promise to the black maid and lifelong companion of them all - Salome. Starting with the death of their mother, and her deathbed return to her Jewish faith, the ructions that this, and the promise she extracts from her husband to give Salome the house and land that she lives on (pointed echo here with the current Australian Voice discussions), start out a story that then moves onwards in time, in a meandering roundabout sort of manner. Next up is their father, his attachment to a Christian Minister and the religion that has some feeling of a cult about it, the father's subsequent death and brother Anton's inheriting of the farm. But Anton's troubled and tortured and never settles, whilst middle child Astrid marries in haste, has kids, and strives for something that she can't describe. Meanwhile younger sister Amor can no longer stomach what she sees as the morally bankrupt, unquestioning nature of the family and breaks away, building a life that's based on her own hardwork and sacrifice, not her inheritance. Somehow though, this is, in itself, oddly morally ambiguous, despite her good works, she's as lonely, disconnected and empty as her other siblings.

Galgut's writing, and powers of observation are acute in this novel, as is his willingness to call out the white gaze. He uses a stream of conscious approach that takes its directional cues from small observations and happenings, moving the story from one viewpoint to another, gently but unrelentingly probing the easy view, revealing the truth behind the things we know and what we're all prepared to say.

Disturbing on one level, engaging and, once you adjust to the methodology behind the writing, and the printed styling (no grammatical marks for example), absolutely enthralling.

One that made the vast majority of the participants in the discussion very keen to seek out further work by the same author.

Het valt me nog niet mee om The promise van Damon Galgut (1963) te waarderen. Aan de ene kant is de Booker Prizewinnaar van 2021 een gelaagd verhaal over een tanende, witte Zuid-Afrikaanse familie, waarin tegenstellingen tussen bevolkingsgroepen op verschillende niveaus voorkomen: naast huidskleur en afkomst verdelen ook vermogen, geloof, generatie en opleiding het land dan wel de familie.

Galgut beschrijft vier decennia aan de hand van de dood van vier familieleden. Voor zover zij de hoofdpersoon mag heten, doet jongste dochter Amor een gooi naar morele verhevenheid door zich af te keren van racisme en het eten van vlees. Omdat haar verzet hoofdzakelijk bestaat uit een vlucht naar het buitenland, is Amor echter grotendeels uit beeld. Daarmee schept Galgut ruimte voor de interne worstelingen van haar minder vooruitstrevende broer en zus.

Aan de andere kant kon ik moeilijk in het verhaal komen, dat hoe prachtig geschreven ook, toch tamelijk afstandelijk is. Tempo en perspectief schieten heen en weer, waardoor het boek soms wat chaotisch is. De alwetende verteller spreekt nu eens de lezer en dan weer de personages aan. De laatste passage over de belofte aan Salome deed me denken aan [b:Oeroeg|36566988|Oeroeg|Hella S. Haasse|https://i.gr-assets.com/images/S/compressed.photo.goodreads.com/books/1510272808l/36566988.SY75.jpg|1830032] van Hella S. Haasse. Hoewel ik veel geleerd heb van dit mooie boek, greep het me uiteindelijk minder aan dan bv. [b:Life and Times of Michael K|33814029|Life and Times of Michael K|J.M. Coetzee|https://i.gr-assets.com/images/S/compressed.photo.goodreads.com/books/1483817738l/33814029.SY75.jpg|2055648] van J.M. Coetzee.